Powered by Seat

hoprg_1924a

„Od dětství jsem měl vadu řeči – hodně jsem chodil k logopedům, měl problém s vyslovováním písmen. Dlouho mi třeba trvalo, než jsem se naučil ‚ř‘. Hlavně jsem ale koktal. Chybělo mi sebevědomí. Na střední škole jsem v podstatě nebyl schopný říct větu bez toho, abych se zadrhl. Takže každé jednání s lidmi pro mě byl problém – přečíst ve škole referát, promluvit na veřejnosti. Nebo už jen zajít si nakoupit nebo něco zařídit na úřadě. Strašně mě to štvalo. Bylo to, jako bych tehdy pohrdal sebou samým, a tak jsem měl pocit, že mnou pohrdají i všichni ostatní. Vsugeroval jsem si to do hlavy a těžko se té myšlenky zbavoval. Když jsem ale přišel do Prahy a začal studovat sociální práci, tak jsem našel lidi, kteří něco takového vůbec neřeší. Mnoho z nich za sebou měli daleko horší životní zkušenosti. Přijali mě mezi sebe a já si uvědomil, že ta moje vada řeči postupně mizí. Bude to asi znít trochu samolibě, ale také jsem zjistil, že mi v tomhle prospívá, když jsem hezky upravený a oblečený. Jsem trochu takový narcis, přiznávám. Ale chvála mi prostě dělá dobře. Když mi třeba někdo pochválí vlasy, nebo řekne, že mi sluší kabát – a občas mi to někdo řekne jen tak na ulici – tak se potom cítím být daleko sebejistější. Dodnes se sice občas trochu zadrhnu, spolknu slabiku nebo mluvím rychleji, ale když se mezi lidmi cítím dobře, tak jsem schopný mluvit pomalu, plynule, jasně a zřetelně.“

/

„I had a speech impediment since I was a child – I used to go to speech therapists, I had trouble pronouncing letters. It took me a long time before I was able to pronounce the letter ‚ř’. But mainly I was stuttering. I lacked self-confidence. When I studied at high school, I was basically not able to say a whole sentence without stammering. And so every communication with people was a problem for me – to read out an essay at school or to speak out in front of people. Even going to a grocery store or deal with an office. It made me mad. It was as if I was despising myself and it made me feel like everyone else despised me as well. I put this thought into my head and it was hard to get rid of it. But when I came to Prague and started to study social work, I found people who didn’t care one bit about such a thing. Many of these people had much worse life experiences than I did. They accepted me and I realized that the speech impediment gradually disappear. It might sound smugly but I‘ve also found out that it is beneficial to me when I go around nicely dressed and well-groomed. I am a bit of a narcissus, I admit. But a praise simply makes me feel good. When somebody praises my hair or my coar – and sometimes it happens even on a street – it makes me feel much more self-confident. Sometimes I still stutter, swallow a syllable or talk too fast but when I feel good among people I am able to speak slowly, fluently, clearly and distinctly.“