Powered by Seat

hoprg_1941a

„Žila jsem jeden čas v Egyptě a i později se tam často vracela. Ale přišlo arabské jaro, vypukla revoluce a cestovní kancelář mi řekla: ‚Tam teď nelítáme. Buď vám vrátíme peníze nebo si vyberte jinou destinaci.‘ Nelyžuji, chtěla jsem někam do tepla, a tak jsem přemýšlela a nakonec vybrala Keňu. Letěla jsem z Německa – v letadle samí Němci, jen jedna Keňanka a jeden Keňan. Samozřejmě jsem seděla přímo vedle něj. Je o dvanáct let mladší, celou noc mi něco povídal. Já chtěla spát, neustále mi padala hlava. Ale všimla jsem si, že v sobě má takovou zvláštní otevřenost a od té doby jsme v kontaktu – on žije v Berlíně, navzájem se těch posledních sedm let navštěvujeme a ten vztah rozvíjíme. Pamatuji, jak jsme si na začátku psali smsky a odtajňovali si své city. Takové ty zprávy, kdy poprvé napíšete ‚mám tě rád‘ a tím vlastně myslíte ‚mohl bych tě mít i rád – kdyby…‘ – protože pak čekáte, jestli se vám v tom druhém naplní vaše očekávání. Až nakonec to ‚kdyby‘ zmizí a zůstane jen ‚mám tě rád‘. Ten cit vzniká postupně. Jako ta kytka, která potřebuje sluníčko, světlo a vodu – a vy pak jdete jeden večer spát, ráno vstanete a vidíte, že to poupě se rozvinulo. Takhle nám to k mému údivu vykvetlo. Až se dokonce zdá, že se budu ve svých letech vdávat. A že se společně přestěhujeme do Keni, do vesnice, odkud on pochází.“

„Pořád teď přemýšlím: Do čeho se to zas řítíš?! To bude tsunami! A co řeknou lidi? Já stará – on mladý. Já běloška – on černoch. On chudej – já střední vrstva. Ale už jsem toho spolu mnoho překonali. A stále překonávat musíme – on je teď na psychiatrické klinice, měl epilepsii. Takže se zdá, že tomu nic nenahrává. Ale, víte, dříve když jsem narazila na nějakou překážku, tak jsem si řekla: ‚No, tak když to nejde…‘ – a minulé manžeství mi ztroskotalo. Ale s ním mě ty překážky neodrazují. Naopak je beru jako výzvu. Já rozumím tomu, že vzhledem ke všem okolnostem není rozumné doufat v nějaký happy end. Ale já v něj přesto doufám.“

/

„I lived in Egypt for some time and even after that I used to return there often. But the Arab Spring came, there was a revolution and my travel agency told me: We don’t fly to Egypt now. We can either refund your ticket or you can choose a different destination. I don’t ski and I wanted to go somewhere hot so I chose Kenya. I flew from Germany – the plane was full of German people, there were just two Kenyans, a woman and a man. My seat was just next to his, obivously. He’s twelve years younger, he was talking to me all night long. I wanted to sleep, my head kept on falling. But I noticed his exceptional frankness and we stayed in contact even since – he lives in Berlin, we´ve been visiting each other for the past seven years and cultivating the relationship. I remember how we used to send each other sms and reveal our affection. Those messages when you write ‚I like you‘ for the first time and what you really mean is ‚I could like you if…‘ – because then you wait if your expectations of the other person would come true. Until the ‚if‘ dissappears and ‚I like you‘ remains. The affection arises in time. Just as the flower that needs sun, light and water – and you go to sleep one night, wake up in the morning and see that flower-bud has blossomed. This way, to my surprise, our love has came into bloom as well. Now it seems that in my age I’ll be getting married. And that we’ll move to Kenya together, to his home village.“

„Now I keep thinking: What are you getting into again?! That’s going to be a tsunami! What will people say? I am old – he is young. I am white – he is black. He’s poor – I am from a middle class. But we’ve been through many things together. And we still struggle – he’s at a psychiatry unit at the moment, he had epilepsy. And so it seems that the relationship seems to be so unlikely to paper. But, you know, when I used to ran into an obstacle before, I thought: ‚Well, if it’s not possible…‘ – and my former marriage fell apart. But the obstacles I face with him don’t put me off. On the contrary, I take them as challenges. Given the circumstances, I am aware that it’s not reasonable to hope for a happy ending. But I still do anyway.“