Powered by Seat

hoprg_1944a

„Já jsem vždy byla velká motoristka. Měla jsem Pionýra, tříkolku Velorex, takzvaný hadraplán, i dva trabanty. Pracovala jsem v Jawě, takže mi to bylo blízké. Když jsem šla do důchodu, tak jsem auto už finančně nemohla utáhnout a začala jezdit na kole. Dlouho jsem jezdila na horském kole a teď mám takovouhle tříkolku. V zimě na ní jezdím na nákupy a od jara do podzimu jezdíme s pejskem na výlety. Už hodně let jedeme každý rok z Prahy na Šumavu – trvá nám to asi čtrnáct dní, jedeme po vedlejších silnicích, na etapy. Spíme ve stanu, vždy někde v polích nebo u lesa. Pejsek je špic, výborný hlídač. Ale až takový, že nemůžu jít do kempu – on ty lidi nesnese a štěká na ně. My jsme taková dvojka. Mívám ho za jízdy tady vzadu, v cestovní tašce. Tam on sedí a štěká. Když přijedu do těch šumavských obcí, tak mě tam už někteří znají: ‚Tak už jste zase přijela!‘ Vítají mě, jako kdybych byla jejich známá. Oni tam žijí takový poklidný život, takže pro ně je to atrakce, když tam přijede baba z Prahy, na tříkolce a se psem! A pro mě je to taky bezva, protože já na tu cestu a vůbec na Šumavu celý rok vzpomínám. Jsem dnes sice úplně sama, ale mně to vůbec nevadí. Opravdu. Protože já si tam vždy nafotím štůsek fotek a to mi stačí. Pak si je prohlížím a říkám si: ‚Tady bylo krásně, tohle bylo báječný, tady se zkazilo počasí, tohle bylo hrozný!‘ Jak lidé pořád říkají: ‚Chudák člověk! Být sám o Štědrém večeru, to musí být něco tak strašného!‘ Pro někoho asi jo. Ale pro mě? Nevadí! Já si vezmu fotky z léta a jedu!“

/

„I have always been a big fan of motor vehicles. I had the Jawa Pioneer motorcycle, the Velorex Trike and two Trabants. I used to work in the Jawa factory and so motor vehicles were close to me. When I retired, I couldn’t manage to pay for a car anymore and so I started to ride a bicycle. I used to ride a mountain bike for a long time and now I have this tricycle. During the winter, I ride with it to a grocery store and from spring till autumn I take my dog with me and we go on trips. For many years I’ve ridden to the Šumava Mountains area – it takes us about fourteen days to get there, we go on secondary roads and sleep in a tent, between fields or at the edge of a forest. My dog is a German spitz, he’s a great guardian. But he’s guarding up to the point that I cannot stay in camps – he cannot stand other people and keeps on barking at them. We are a special duo. During each journey, he sits back there, in a travel bag. He sits there and barks. When I arrive into a South Bohemian village, some people already know me: ‚So you’ve came back!‘ They welcome me as if I was a friend of theirs. They lead a calm life over there and so it’s quite a sight for them to see a granny from Prague who arrives on a tricycle and with a dog! For me it feels great as well because I can always remember the journey to Šumava for the rest of the year! I am all alone in my life now but I don’t care. I really don’t. Because I always bring back a stock of photos from the journey and that’s enough for me. When I later look at them, I think: ‚This was a beautiful place, this was great, this is when the weather turned bad, this was terrible!‘ I hear how people often say: ‚Poor men and women! It must be so terrible to be alone on Christmas Eve!‘ Well, maybe for some people. But for me? I don’t care! I take my summer photos and I’m set off on a journey again!“