Powered by Seat

hoprg_1940c

(2/3) „Na internetu byl nábor do práce, do Plzně. Psali: Ubytování zdarma, cesta zdarma, sto korun na hodinu. Tak jsem se toho chytla. Přijeli jsme do Plzně, byl pátek večer. Dva autobusy plné lidí ze všech možných míst, nových zaměstnanců. Ale v sobotu ráno hodně z nás poslali zpátky domů, na vlastní náklady. Protože přijel nějaký autobus z Rumunska, o kterém se prý dozvěděli až pozdě. Půlka z nás se dostala společně do Prahy. Lidé už neměli na cestu, a tak čekali na Hlavním nádraží, až pro ně přijedou známí. Já ale nikoho neměla, a tak jsem šla na slovenskou ambasádu, která zavolala starostovi mé rodné obce, jestli mi nepomůže. On odmítl. A tak jsem zůstala v Praze, tři dny spala v parku. Pak se objevil ‚spasitel‘, se kterým jsem žila posledních osm let.“

„Ze začátku bylo všechno dobré. Oba dva jsem měli práci, měli jsme kde bydlet, měli u sebe děti, moji dceru a nejmladšího syna – nejstarší syn už byl u svého otce. Byli jsme normální rodina. Jenomže on měl takového zaměstnavatele, který ho například šest měsíců nevyplatil. Neměli jsme na to zaplatit ubytovnu. Její majitel nás ale i tak nechával bydlet – z lítosti, že u sebe máme děti. Po roce jsme ale sami odešli a poslední roky bydleli v jedné garáži. Už předtím jsme se ale začali víc a víc hádat, občas jsem i dostala facku. Takže jsem opět utíkala. Pak mě ale jednoho dne přejelo auto a byla jsem tři měsíce na vozíku. Nemohla jsem chodit do práce a on také ne, protože se o mě musel starat. Hodně se staraly i děti. V noci samy od sebe vstávaly, držely mě za ruku a ptaly se: ‚Mami, jsi v pořádku?‘ Bylo to hodně těžké období. Ale tehdy se opět ukázalo, jaké mám statečné děti. Ony na sobě nikdy nedaly znát, že je něco trápí, že se jim něco nelíbí. Když jsme spolu později zase skončili po jednom útěku na ulici a spali nějaký čas v lese, tak ráno vstaly, otřepaly se od listí a tančily. Braly to jako dobrodružství, to pro mě bylo fascinující. Ale psychicky to šlo těžko zvládat, takže nakonec holka utekla a skončila v dětském domově. Syn se mnou po jednom dalším útěku vydržel ještě tři dny spát v lese a pak mě poprosil, ať ho také dám do dětského domova, že se mu spolužáci smějí, jak chodí špinavý.“

/

“There was a recruitment for some work in Pilsen on the internet. There was: Free accommodation, free transport, 100 CZK per hour. So I applied. We arrived in Pilsen, it was Friday night. Two buses full of people from various parts, new employees. But they sent a lot of us back on Saturday morning, on our expense because there was yet another bus from Romania which they hadn’t known previously. A half of us was able to get back to Prague. There were people who didn’t have more money for the way home so they waited on the Central Train Station for their relatives. I didn’t have anyone so I went to Slovakian Embassy, called the mayor of my town if he could help me. He declined. So I stayed in Prague, slept three days in a park. Then he turned up, the ‘Savior’ whom I lived with for eight years.”

“It was all good at the beginning. Both of us had work, we had where to live, had our kids live with us, my youngest son and my daughter – the oldest son stayed with his dad at that time. We were a regular family. But his employer didn’t pay him for six months. And we couldn’t pay for the flophouse. Its owner let us stay there from regret, that we had kids. After a year we left anyways and lived in a garage. We had started fighting before that, he beat me sometimes. So I used to run away. Then I got hit by a car and I was in a wheelchair for three months. I couldn’t go to work, neither did he because he had to take care of me. Our kids also took care of me. They would wake up in the middle of the night, held my hand and asked: ‘Are you O.K., mum?’ It was a very hard time. But it turned out I had very courageous kids. They never complained, never said they didn’t like something. When we ended up on a street again after we had run away and we slept in a forest, each morning they would get up, removed the leaves and started to dance. They took it as an adventure, that was fascinating. But we couldn’t deal with it emotionally so the girl ran away eventually and ended up in a children’s home. And my son asked me, after yet another running away when we slept in a forest for three days, if I could put him into a children’s home too, that his classmates laugh at him for being so dirty.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov