Powered by Seat

hoprg_1940a

(3/3) „Už rok pracuji jako sociální pracovnice v organizaci Jako doma, která pomáhá ženám. Těm, které jsou na ulici nebo třeba v podobné situaci, jako jsem někdy byla já. Vzhledem k tomu, co jsem všechno prožila, s nimi dokážu mluvit. A někdy jde opravdu jen o to vytáhnout chleba a najíst se s nimi, dát si s nimi cigaretu. Normálně si s nimi promluvit, to na úřadech nedělají. Snažím se je přesvědčit, že se jim můžeme pokusit pomoct. Že každý problém má řešení.“

„Samotné mi ale asi není přáno, abych žila šťastný, spokojený život. Abych měla domov, žila v klidu. Myslím, že v mém věku bych už měla mít klid. Namísto toho mi on před čtrnácti dny řekl, že mě zabije a já se před ním od té doby skrývám. Každou chvíli se může objevit a zbít mě. Teď jsem rozhodnutá, že už si v životě žádného chlapa hledat nebudu. Neustále se totiž musím ohlížet přes rameno a už mě to strašně unavuje. Ale hodně sil a odvahy mi dodávají děti. Holce je dnes osmnáct, klukovi šestnáct. Všechno, co jsem prožila, ony prožily se mnou. Všechno, co jsem vytrpěla, jsem vytrpěla pro ně. Ony to vědí. Teď bydlím u kamarádek, ale od ledna bych snad měla mít vlastní pokoj. Práci teď mám, tak snad budu moci zažádat, aby syn žil se mnou. Nedávno jsem s ním mluvila a říkala mu, že si vůbec nezasloužím, aby mi říkal ‚mami‘. Protože jsou oba už čtyři roky v dětském domově a já neudělala vůbec nic, abych je dostala zpátky. A že mě už takovýhle život nebaví. Ale on mi řekl, abych tak nemluvila. Že jsem pro ně udělala hodně. Že jsem statečná, že se snažím, že pracuji, že pořád bojuji, že za nimi chodím. Slyšet to od něj mi hodně pomohlo. Ten večer mi pak ještě napsal zprávu: ‚Maminko, že už nemáš ty černé myšlenky?‘“

/

„I’ve been working as a social worker in Jako doma, an organisation that helps women. Those that live on the street or those who are in a similar situation that I myself have gotten into. Given all the things I’ve experienced, I am able to speak with them about it. And sometimes speaking to them is all it takes – just taking our bread and eating with them, or having a cigarette together. To talk in a regular way, people at the bureaus don’t do it. I try to convince them that we can try to help them. That there is a solution to every problem.“

„But I don’t think that I myself am destined to have a happy, satisfied life. To have home, to live in peace. I think I should be able to live in peace at my age. But instead, two weeks ago, he told me he would kill me, so I have been hiding since. He can appear every moment and beat me up. Now I’m decided that I will never look for another man. Because I have to constantly look over my shoulders and that’s just tiring. But my kids give me a lot of strength and courage. My girl is eighteen, the boy is sixteen. They have been through everything with me. All I suffered, I suffered for them. And they know it. I’m living at my friends’ place now but I should have a room on my own from January. I have a job so I hope to be able to apply for the custody of my son. I have talked with him recently and told him I didn’t deserve to be called his mom. Because both of them are in a children’s home and I haven’t done anything to get them back. I told him that I am tired of this life. And he stopped me and told me I had done a lot. That I had courage, that I try, that I work and I keep on fighting and try to see them. To hear such thing from him really helped me. That evening he sent me a message: ‚Mum, tell me you don’t have those dark thoughts anymore?’“

__

Děkuji všem, kdo jste příběh paní Růženky četli a neuchýlili se k nejjednoduššímu řešení: K odsudku.

Jak je z dnešního úryvku patrné, setkal jsem se s ní v dalším pro ni velmi dramatickém období. Text příběhu tak nemá onen šťastný konec, který si někteří z vás přáli. Nicméně věřím, že paní Růženka v Jako doma našla silnou podporu a že brzy ve svém životě najde více klidu. Tato série však není jen o individuálních osudech. Žen, které prožily či prožívají podobné příběhy je mnoho. Pro to, aby alespoň některé z nich došly onoho šťastného konce je podle mě potřeba najít systémové řešení. A věřím tomu, že schválení zákona o sociálním bydlení je jeden z kroků tímto směrem.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov

Další příběhy z této série zveřejním v příštím týdnu. Děkuji všem, kdo Humans of Prague sledujete a přeji vám šťastné a veselé Vánoce!

/

Thanks to all of you who read the story of Růženka and didn’t react the easiest way: With condemn.

As is apparent from this third part of the text, I met with her during yet another dramatic period of her life. And so the text doesn’t have the happy ending some of you wished for. But I believe that she has found herself a great support in Jako doma and that she will find more peace in her life soon. This series, though, is not just about individual life stories. There is a lot of women who have been or currently are living a similar story. I think a systemic solution is needed so that at least some of them have a chance of achieving that happy ending. And I believe that passing of the Law on Social Housing is a step in this direction.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov

I will publish next stories of this series during the next week. Thanks to all of you who follow Humans of Prague, I wish you a Merry Christmas!