Powered by Seat

hoprg_1953c

(2/2) „Měl jsem za ta léta tři exekuce, z první mi pomohli přátelé. Když se dostanete do takových sraček, tak se to společenství okolo vás opravdu rozdělí na známé, kamarády a přátele. Ti za vámi přijdou sami. Jinak, když jste dole a za někým jdete, že potřebujete pomoc, tak to je, jako byste měl infekční nemoc. Oni lidé rádi sledují vaše kroky, rádi si poslechnou váš smutný příběh, rádi se o tom mezi sebou pobaví, ale nedej bože, abyste po nich něco chtěl. Já jsem ale nechtěl dopustit, abych se pro lidi proměnil jen v ten smutný příběh. Když se někdo zeptal, jaké to je, tak jsem odpovídal: ‚Je to blbý, ale povídat ti o tom nebudu.‘“

„Měl jsem štěstí a mám teď práci, dokonce na neurčito. A už více než dva roky bydlím na ubytovně. Tam si spolubydlícího nevybíráte, takže už tam mám za tu dobu osmého člověka. Na dvanácti metrech čtverečních. Nejhorší je, že nevíte, kdo přijde příště. Ze dne na den se vám tam vystřídají lidé. Takže se pořád musíte hlídat. Jenže člověk má svoje problémy, v soukromí či v práci, a potřebuje si od toho odpočinout. Vypnout. Nebo si o tom s někým potřebuje popovídat, aniž by se musel bát, že se z toho stanou živé noviny. Že za půl roku zjistíte, kolik lidí o vás něco ví a má z toho Vánoce. Je to unavující. Nezažívám takový ten pocit úlevy, kdy jste unavený a osprchujete se. Jsem pořád v napětí. Sice dnes mám vyšší stupeň soukromí, než jsem měl na místech v minulosti – můžu přijít kdykoliv, mám své klíče –, ale pořád to není ‚doma‘. Jak říkal Werich, doma je tam, kde si můžete odložit klobouk. Já říkám, že doma jsem tam, kde se můžu psychicky vysvléct a nikdo to proti mě nepoužije. Jenže tak jsem se naposledy cítil snad před třiceti lety.“

„Nemá smysl vytvářet ghetta, bloky sociálně vyloučených lidí. Těch, co se šplhají nahoru po tom žebříku. Protože takový člověk potřebuje mít normální sociální vazby. Pro mě třeba byla ohromná úleva, když jsem se jednou šel podívat na bydlení v jednom azylovém domě – byl to totiž normální panelák, kde sice bydleli azylanti, ale nebylo to rozděleno podle pohlaví. Byly tam matky s dětmi, byly tam páry, byli tam starší lidé, byly tam mladší. Lidé tam žili v plnohodnotném prostředí, kde se můžou s někým normálně bavit, děti vyrůstali na místě, kde mohou mít vzory. Šli jsme se tam tehdy podívat s jedním spolubydlícím a říkali jsme si: ‚Ty jo, to už je skoro normální bydlení. Normální prostředí pro život.‘ Do toho bych se chtěl vrátit. Mít své vlastní bydlení, vrátit se ke své práci. Ukázat těm, kdo nade mnou zlomili hůl, že to udělali předčasně.“

/

“I was subjected to three executions during all those years, my friends helped me with the first one. When you get into this kind of shit, your environment splits among groups of acquaintances, friends and real friends. They come to you on their own. Otherwise when you are down and try to approach someone with a request for help, it’s like you had an infectious disease. People like to watch your steps, they like to listen to your sad story, they like to talk about it but god forbid if you requested anything. But I didn’t want to dissolve in the sad story. So when someone asked me what it was like, I used to say: ‘It’s bad but I’m not gonna talk about it.’”

“I was lucky so now I have a job with an indefinite contract. And for two years, I have lived in a flophouse. There you don’t choose your roommate so there is the eighth person in the row staying with me. On twelve square metres. The worst is not knowing who comes next. People come and go and you have to watch out. But everyone has his own problems, either in his place or at work, and needs to take a rest. To turn the switch off. Or to talk to someone and not to be afraid that it will go public. In half a year, you learn there are so many people who know all your secrets and aren’t hesitant to share them. It’s tiring. Relief doesn’t come very easily. I feel tensed all the time. On one hand, I have more privacy these days than I used to in the past – I can leave whenever I want, I got keys – but it’s no home. Werich used to say that home is where I can put my hat down. I say that home is a place where I can mentally expose and none will use it against me. But I had this feeling thirty years ago.”

“There is no point in building ghettos, blocks of socially excluded people. Those who climb up the ladder. Because such a person needs regular social connections. It was such a relief for me when I went to see a room in an asylum house – it was a regular block of flats which was not divided into male and female parts. There were mothers with kids, couples, even the elderly, or young people. All the people lived in an adequate environment where they could speak together and the kids were growing up at a place where they could have good examples. I went there with a former roommate of mine and we used to think: ‘That’s nearly a normal living. A regular environment for life.’ I would love to get back to it. To have my own living, go back to my job. And show those who let me down, that they did it prematurely.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov