Powered by Seat

hoprg_1965e

(1/2) „V dospívání jsem měla velké problémy s matkou a brzy se proto snažila osamostatnit. Nakonec jsem se od rodičů odstěhovala a zanedlouho se ocitla v cizině, nejprve v Anglii a poté v Portugalsku. Tam jsem se zamilovala do jednoho místního kolegy. Pracovali jsme spolu v hotelu a po sezóně si dál psali a volali. Další rok jsme se tam potkali znovu a pomalu spolu začali chodit. Bylo to hodně romantické – samé dárečky, pugety růží, večeře při svíčkách. Okolo byl kouzelně tyrkysový oceán, pískovcové skály a veselí lidé a mě se zdálo, že jsem našla ideální místo pro život. On byl hrozně pozorný, ve všem jsme si rozuměli. A tak jsme spolu začali žít a rozhodli se založit rodinu.“

„Začalo to hned poté, co se narodili kluci – dvojčata. Namísto toho, aby šel s námi domů, podívat se na děti a na mě, tak šel do hospody. Tam od té doby býval skoro každý den. Já si pořád říkala: Dobře, holt jsme někde jinde, je to jiná kultura. Máme dvě skvělé, zdravé děti. Překousneme to, půjdeme dál, najdeme řešení a budeme ta šťastná, idylická rodina, jak si to o nás myslí všichni kolem. Ale on pořád jen pil. Začal mě obviňovat z nevěry, zakazoval mi líčit se a před druhými se ze mě snažil udělat blázna, člověka, který si vymýšlí. Neustále mě ponižoval, pohrdal mnou. Na jednu takovou scénu asi nikdy nezapomenu. Tenkrát za mnou přijela na návštěvu matka, to jsme ještě byly v kontaktu. Jela jsem ji vyzvednout na letiště a když jsme spolu dojely zpátky domů, tak tam bylo úplné ticho. Přitom jsem s ním byla domluvená, že udělá krevety – matka měla ten den narozeniny, chtěli jsme ji překvapit. Ale jediné překvapení, které nás čekalo, bylo, že všude byly otevřená okna a dveře, že děti byly pryč a že on ležel nahý uprostřed obýváku, s lahví piva vedle sebe. Ptala jsem se ho, co to vyvádí a kde jsou děti. On se postavil, začal do mě strkat a s těma svýma ožralýma očima mi říkal, že jsem pitomá. Děti jsem nakonec našla u chůvy. Po cestě jsem se zastavila i u tchýně a řekla jí, ať si ho jde vyzvednout, že na něj nemám náladu. Tchýně se ale zastala jeho, tak jako vždy. Celé to bylo úplně absurdní. Ale byla to jedna ze situací, která mi pomohla si uvědomit, že si mě vůbec nevážil. Že mě měl akorát jako služku, která se mu stará o děti.“

„Škoda všech těch let, co jsem tam byla. Měla jsem utéct dřív. Ne utéct, měla jsem normálně odejít. Ale vydržela jsem to s ním deset let. Myslím, že je to dost dlouhá doba na to, abych mohla říct: Zkoušela jsem to, ale nešlo to. Protože já se s ním snažila normálně mluvit. O tom, že to mezi námi už nefunguje, že by bylo lepší, kdybychom byli každý někde jinde. Ale on mi vždy odpověděl: ‚Tak fajn. Tak jdi. Ale děti tady nech.‘ Což pro mě bylo nemyslitelné. A tak to nakonec skončilo tím útěkem. Zbil mě před dětmi a v momentu, kdy odešel, prý ‚zabít mého milence‘, jsme utekli na policii a podala jsem trestní oznamení. Bylo to smutné, ponižující a frustrující. Neměla jsem vůbec nic našetřeno, přišla úplně o všechno – do Čech jsme se vrátili se třemi taškami oblečení. Ale když jsme seděli v autobuse na cestě do Prahy, tak jsem na sebe byla pyšná. Začala jsem si sama sebe víc vážit. Koukala jsem z okna, viděla, jak se proměňuje krajina a říkala si, jak je skvělé, že se blížíme k domovu. Protože tehdy jsem si ještě myslela, že tady ten domov skutečně najdeme.“

/

„I used to have problems with my mum when I was a teenager so I tried to become independent as soon as possible. Eventually I moved out of my parents’ place and went abroad, first to England, then to Portugal. There I fell in love with a colleague of mine. We used to work at a hotel and managed to stay in touch when the season was over. Next year we met again and started dating. It was all very romantic – gifts, roses, candle-lit dinners. There was a turquoise ocean around us, sandstone rocks and merry people and I felt I had found a perfect place for living. He was very attentive and we connected really well. So we started living together and had kids.”

“It started right after the boys – our twins – were born. Instead of going home with us, he went to a bar. And that’s where he was all the days to come. I used to say: ‘Well, it’s a different culture. But we have two great and healthy kids so we can get through it, find a solution and be the happy, idyllic family that everyone thinks we are.’ But he kept on drinking. He blamed me for being unfaithful to him, forbid me make-up and tried to prove me a liar in front of others. He used to constantly humiliate and despise me. I will never forget one memory. My mum planned on visiting us, we were still in touch at that time. I went to pick her up at the airport and when we came back, there was a complete silence. Which was weird because we agreed he would make prawns – it was my mum’s birthday and we wanted to surprise her. But the only surprise waiting for us was that all windows and doors were opened, our kids were gone and he lay on the living room floor naked with a bottle of beer. I asked him what was going on and where were the kids. He stood up, started pushing me and with his drunk eyes told me that I was stupid. I eventually found the kids with our nanny. On my way back I stopped at my mother-in-law’s place and told her to pick him up, that I was not in the mood to deal with him. But she took his side, as always. It was all absurd. But this situation helped me realise that he didn’t value me at all. He just took me as his house-keeper who also takes care of his kids.”

“It’s a shame that I stayed so long. I should have run away earlier. Not run away, I should have simply left. But it took me ten years. I think that’s long enough to be able to say: I tried but it wasn’t working. Because I tried to have a normal conversation. How it was not working out between us anymore, how it would have been better if we’d split up. But he always replied: ‘OK, go. But leave the kids with me.’ Which was unthinkable. In the end I ran away. He beat me in front of the kids, then left to kill ‘my lover’ and we ran to the police and filed a complaint. It was sad, humiliating and frustrating. I didn’t have any savings, I lost everything – we came to the Czech Republic with three bags of clothes only. But when we were on a bus to Prague I felt proud. I started to value myself more. I was looking from the window and saw the scenery changing and thought that it was great we were coming home. At that moment I still thought that we’d find home here.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov