Powered by Seat

hoprg_1965c

(2/2) „Od doby, co jsem od něj utekla, jsme se stěhovali třináctkrát – třikrát v Portugalsku, desetkrát v Česku. Na začátku mi pomohla organizace pro oběti domácího násilí a po příjezdu do Čech jsme pár měsíců bydleli u mé matky. Ale brzy se opět projevilo, že to zkrátka nejde. Já tehdy navíc neměla práci a nemohla ani nijak přispívat na domácnost. Za dobu, co jsem byla mimo republiku, jsem také ztratila české občanství a neměla zdravotní pojištění. Kluci také ne. Ti zpočátku neuměli ani jazyk. Nakonec to skončilo tak, že nás jednoho dne matka vyhodila a tím začal další boj o to, kde budeme spát, kde budeme bydlet, kde budeme doma.“

„Kluci se mě při stěhování vždy ptají, jestli už je to naposledy. Byli jsme chvíli u mé kamarádky, pak týden u sestry, pak dva měsíce v azylovém bytě. Sociálka nás následně posílala na ubytovnu, ale to jsem odmítla – jít s dvěma malými dětmi mezi chlapy, dělníky, to se mi opravdu nechtělo. Z toho jsem měla strach. Ale oni měli za to, že mi šanci dali a řekli mi, ať si to tedy zařídím po svém. Po těch dvou měsících na nás ve čtyři odpoledne čekali, museli jsme se vystěhovat a zůstali v půlce února na ulici. Naštěstí se objevila jiná kamarádka a také se nade mnou slitovali na portugalské ambasádě a nabídli mi práci jako zástup. Takže jsem si mohla dovolit pronájem bytu. Jenže když jsem po čase práci změnila, tak jsem už tolik nevydělávala a byla při placení nájmu závislá i na vyplácení sociálních dávek. Někdy se stalo, že dávky přišly později a majitel se rozhodl smlouvu mi neprodloužit. Že si prý chce najít někoho spolehlivějšího. Takže další stěhování. Nakonec jsme se přes několik dalších míst dostali až do našeho současného bytu, kde jsme zatím nejdéle. Zajistila ho organizace Women for Women, která pomáhá samoživitelům, například právě skrze podporované bydlení na dobu tří let. Nastěhovali jsme se sem v prosinci před dvěma lety. Když jsme vešli dovnitř, tak to byly dvě prázdné místnosti, ale měla jsem z toho strašně dobrý pocit. Ráno mě probudily zvuky toho, jak si kluci dávali dohromady postele. Uvědomila jsem si, jak za tu dobu vyrostli a jak moc chtěli někde bydlet.“

„Chtěla bych najít normální byt za rozumnou cenu. Byt, na kterém nikdo nevydělává. Já si dokážu domov udělat i z nějaké boudy, ale nechci, aby mě po roce někdo vyhazoval. Já už se prostě nechci dál stěhovat. Ráda bych už konečně našla místo, kde můžu být alespoň do doby, než kluci vyrostou. Na tomhle bytě je skvělé, že tu máme tu časovou garanci. Říkám si, že první rok je na to, aby se člověk vzpamatoval, dal si dohromady dluhy, pokud nějaké má, našel si práci a vyčistil se od stresu. Druhý rok je takový relax – člověk si užívá, že má nějakou jistotu, stabilitu. Ale třetí rok, a ten nás brzy čeká, to bude opět stres z toho, abychom našli bydlení. Zase budeme muset jít jinam a já tuhle myšlenku pořád někde v hlavě mám. Strašně ráda bych si tady udělala různé věci, zařídila si to po svém, vymalovala barvami, ale já radši ani nic nepřibíjím hřebíky. A na skříni mám pořád nevybalené krabice od banánů. Protože vím, že nás to stěhování čeká. A kluci to ví také. Člověk nikdy nesmí ztrácet naději, ale teď víme, že se zase budeme balit, že zase budeme hledat něco jiného. Že zase nebudeme vědět, na jak dlouho někde budeme a že tomu místu zase nebudeme moci říkat domov.“

/

“We have moved thirteen times since I ran away from him – three times in Portugal, ten times in the Czech Republic. At first an organisation helping the victims of domestic violence helped me and for the first few weeks after our arrival in the Czech Republic we stayed at my mum’s. But we soon learned it was not feasible. At that time I didn’t have a job so I couldn’t contribute to a shared household. Due to my long stay abroad I also lost the Czech citizenship and didn’t have any health insurance. Neither did the boys. They couldn’t speak the language at the beginning. It all ended up that my mum kicked us out one day and so the next quest for a place to sleep, a place to stay, a place where we will be at home started.”

“The boys always ask me if it’s the last time that we move. We spent some time at my friend’s place, a week at my sister’s, two months at an asylum flat. Social services sent us to a flophouse afterwards which I declined – to go live with two small kids among guys, labourers, that I really didn’t want. I was afraid. But they thought they were giving us a chance and told me to arrange everything on my own then. After the two months, they waited for us at four in the afternoon and we had to move out and ended up on a street in mid-February. Fortunately, another friend of mine turned up and also the Embassy of Portugal helped and offered me a temporary job so I was able to find a sublet. But after some time I had to find another job and I didn’t make enough money. I depended on social welfare when paying for my rent. Sometimes, the money came rather delayed and so the owner decided not to extend the lease. He wanted to find someone more reliable. So we moved yet another time. Eventually after many other places we found this place where we are living at the moment. An organisation Women for Women helped us, they help single parents to find supported places to live for the duration of three years. We moved here in December two years ago. When we entered, there were two empty rooms but I felt great. In the morning, I used to wake up to sounds of my boys making their beds. I realised how much they grew up and how much they wanted to live someplace.”

“I would like to find a regular apartment for a reasonable price. An apartment that anyone makes profit of. I can make a living in a hut but I don’t want to be kicked out after a year passes by. I don’t want to keep on moving anymore. I would like to find a place where I could stay until my boys grow up. This place is great because we have it with a guarantee. I say that the first year is for someone to recover, settle the debts, if he or she has any, find a joy and get rid of the stress. The second year is quite a relax – one enjoys the stability. But the third year, which is also ahead of us, that will be stressful again because we will look for a new place to stay. We will have to move again and this thought keeps nagging me. I would love to make some changes here, furnish it according to my taste, colour the walls but I rather don’t put even nails into the walls. And there are still unpacked boxes on the wardrobe. Because I know we will have to move again. And the boys know it too. One should never lose hope but we already know we will have to pack and look for a new place. That we won’t know again where and how long we will stay and that we won’t be able to call that place home.”

__

Příběh je součástí série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The story is a part of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov