Powered by Seat

hoprg_1966c

(1/2) „Když mi bylo čtrnáct, tak nás navštívil jeden rodiný kamarád, který mě asi dva roky neviděl. Řekl: ‚Nelíbí se mi, jak chodíš. Měl by sis někam zajít.‘ Jelikož se moje nemoc projevovala postupně, tak já jsem ani tolik nevnímal, že se můj pohyb zhoršuje. Takže když mi doktoři řekli, co mi je a co mě čeká – že mi odumírají nervy a že jednou skončím na vozíku –, tak to bylo těžký. V té době jsem také přestupoval ze základky na střední, byl najednou v jiném prostředí. Hodně jsem se tehdy změnil, uzavřel. S nikým jsem se nebavil, většinu času trávil doma u počítače. Nikdo to o mě nevěděl, já to nikomu neřekl, takže se mi kvůli tomu ve škole i smáli. To mi také moc nepomohlo. Celá střední byla špatná. Chodil jsem hůř a hůř a v jednadvaceti skončil na tom vozíku. Ty roky předtím jsem se na to už vyloženě těšil. Protože jsem byl závislý na mámě, musel se jí držet, kdykoliv jsem někam šel. Tím, že jsem skončil na vozíku, jsem paradoxně získal samostatnost. Konečně jsem se mohl trhnout. Mohl jsem se najednou vydat kamkoliv jsem chtěl, bez toho, abych se někoho ptal, jestli nepůjde se mnou. Pamatuji, jak jsem si postupně stanovoval větší a větší cíle: Jezdit po bytě, objet dům, dojet si nakoupit, jet autobusem, metrem, vlakem. Všechno jsem si musel vyzkoušet. Ale první moje myšlenka byla, že si chci najít bydlení. Začít nový život.“

„Hledal jsem, jaké jsou možnosti bezbariérového bydlení v Praze. Navštívil jsem Svaz tělesně postižených, kde jsme s jednou paní vyplnili žádost na magistrát o přidělení jednoho z jejich bytů. Řekla mi, že těch bytů je málo, že je možné, že na to budu čekat několik let. Vyplnili jsme to a já to dál neřešil. Hledal jsem, jaké jsou další možnosti. Kontaktoval jsem Paraple, kde mají sociální bydlení pro začínající vozíčkáře. Tam mi ale žádost zamítli s tím, že nejsem ‚úrazák‘, člověk po úraze, pro které oni ty byty mají. Hledal jsem dál. Narazil jsem na různé charitativní organizace, ale vždy mi řekli, že bytů mají jen pár a žádostí spoustu. Nakonec jsem se po několika měsících usilovného hledání dostal do Jedličkova ústavu. Moc se mi tam zpočátku nechtělo, měl jsem vůči tomu místu různé předsudky. Prostě Jedličkárna – nebyl jsem si jistý, jestli do takového prostředí chci. I proto, že jsem do té doby nikoho s postižením neznal. Ale pak jsem se tam byl podívat a zjistil, že mají krásné bezbariérové byty a že ty lidi jsou úplně v pohodě. Strávil jsem tam dva roky a hodně mi to dalo. Ale pořád jsem věděl, že jednou budu muset odejít.“

/

“When I was fourteen, a family friend visited us, he hadn’t seen me for two years. He said: ‘I don’t like the way you walk. You should go see someone.’ My disease manifested itself gradually so I hadn’t noticed that my motion was deteriorating. When the doctors told me what was ahead – that my nerves were dying and at some point I would end up in a wheelchair –, it was hard. At that time I was switching a secondary school for a high school and it was a new environment. I changed a lot, closed up. I didn’t talk to anyone, spent most of my time at home on a computer. Noone knew about my condition and I haven’t told anyone so the kids at school laughed at me because of that. Which didn’t help. My time at high school was bad. My walk deteriorated and I ended up in a wheelchair at the age of twenty-one. I had been really looking forward to it, though. I had been dependent on my mum, had to stay with her wherever I had gone. But being on a wheelchair meant also freedom for me. I could suddenly go wherever I wanted, without asking anyone to join me. I remember I used to set gradual goals: to ride around the apartment, ride around the house, be able to do groceries, take a bus, a metro, a train. I had to test everything. My my first thought was that I wanted to find a place to live. Begin a new life.”

„I searched for some options of wheelchair accessible living in Prague. I visited the Federation of the Physically Handicapped where a lady helped me to fill in an application for one of the city-owned apartments. She told me there were only a few apartments available and that it was possible I would be waiting for several years. We filed the application and I haven’t cared for it anymore. Then I searched for other options. I contacted Paraple, an organisation which owns apartments for beginning wheelchair users. But there they declined my request as my condition didn’t come from an accident and they only offer their services to such people. I kept on searching. I found some charities but everywhere they told me that they only have a few spots and to many applications. After several months of intensive search I ended up in the Jedlička Institute. At first I didn’t want to go there, I was prejudiced. I wasn’t sure if I wanted to go into this kind of environment as up until then I hadn’t known anyone with a handicap. But then I went there to have a look and found out they had really nice wheelchair accessible apartments and that the people there were absolutely fine. I spent there two years and it gave me a lot. But I still knew that I would have to leave.”

__

Poslední příběh ze série o lidech, kteří se ocitli v takzvané „bytové nouzi“, tak jak ji definuje připravovaný zákon o sociálním bydlení. O jeho přijetí se dlouhodobě zasazuje Platforma pro sociální bydlení.

Pokud chcete přijetí zákona o sociálním bydlení podpořit vy sami, můžete tak učinit prostřednictvím petice na stránkách www.mitsvujdomov.cz. A od ledna sledujte dění na Mít svůj domov.

/

The last story of a series on people who got into a situation of a so-called „housing crisis“, as defined by the Law on Social Housing that is being prepared now in the Czech republic. The passing of the Law has been advocated by Platforma pro sociální bydlení for a long time.

You can voice your support of the Law through a petition on www.mitsvujdomov.cz. From January on, you can also follow the campaign on Facebook: Mít svůj domov