Powered by Seat

hoprg_1969a

(2/3) „Hned jak byla po revoluci možnost, tak jsem začal jezdit různě po světě, abych viděl, jak se k psychiatrické peči přistupuje jinde. Třeba v Terstu, kde už v 70. letech jednomu muži došla vadnost celého toho systému psychiatrie a se skupinou mladých lidí vytvořil paralelní psychiatrickou společnost, která se jmenuje Psichiatria Democratica. Vzniklo celé myšlenkové hnutí a jím vytvořený systém tam funguje už čtyřicet let. Je postaven na tom, že v každé oblasti s cirka 65 000 lidmi je asi třicet pracovníků, tedy poměrně hodně, kteří aktivně pracují s tou komunitou. Tak aby předsudky a jiné bariéry nevyštípávali lidi z míst, kde žijí. Nejenže v Terstu teď nemají psychiatrickou léčebnu, ale nepotřebují ani psychiatrická lůžka. Protože jsou schopni těm lidem asistovat v tom, aby z toho svého prostředí nevypadli ani ve chvíli, kdy ve své hlavě zažívají nějaký více dramatický stav. Po těch letech je patrné, že tenhle způsob funguje. Ale pro některé lidi je to těžko přijatelné. Hodně Čechů z oboru do Terstu dnes jezdí, ale nedávno jsem v jedné léčebně slyšel o představě, že ‚oni tam v těch horách mají ještě jednu léčebnu, o které se nemluví a kam oni ty lidi tajně odváží‘. To se musím smát. Protože to není poprvé, kdy jsem nějaké podobné věci slyšel – v 90. letech se na jednom místě v Holandsku stávalo to samé, jen ta domnělá léčebna tehdy měla být na tajném ostrově. Ředitelé našich léčeben se vždy na prvním místě ptají: ‚A jak to děláte s těmi agresivními?‘ Agrese je vždy argument, proč někde musí být dveře a mříže. Ale v tom Terstu jim odpovídají: ‚My tady tolik té agrese nemáme.‘ Agrese je vždy reakce na něco. Když jsou lidé v bezpečí a prováděni tím, co prožívají, pečlivě a včas, tak se s agresí setkáváte poměrně málo. To je ale pro některé lidi uvnitř toho systému nepřijatelné. Protože to znamená přijmout, že tu agresi z velké části produkuje sám ten systém a že lidé, kteří v něm pracují, jsou toho součástí. A blbě se přijímá myšlenka: A to jsem třicet let dělal něco úplně blbě? No, třeba nedělal. Nebo možná i dělal. Ale dělal jste to, co po vás ten systém chtěl. Což nutně neznamená, že vy jste blbý, ale že ten systém je blbý.“

/

“When it became possible, I started travelling around the world after the Velvet Revolution so as I could see different approaches to psychiatric care. For instance in Trieste, during the 1970s, there was a guy who understood the flaw within the entire system and together with a group of like-minded young people founded a parallel psychiatric association Psichiatria Democratica. It became a movement which has worked for forty years now. It’s built on the principle that in each area with around 65 000 people there is around 30 professionals, it’s quite a high number of those who operate within the community. They try to prevent some people from being excommunicated from a community due to prejudice or other barriers. Not only don’t they lack a mental hospital in Trieste, but they don’t even need a psychiatric ward. Because they are able to assist people even during a more difficult time when they suffer from a very dramatic distress in their heads. After all those years it’s obvious that this system works. But it is still unacceptable for some people. A lot of Czechs from my field visit Trieste but I have recently overheard in a Czech mental hospital that ‘they still have another mental hospital in the mountains which is not spoken of and where they take all those heavy cases’. I have to laugh. It’s not the first time that I hear something like this – in the ’90s at a similar place in Holland it was the same story, just the presumed mental hospital was set in a secret island. The heads of our mental hospitals ask in the first place: And how do you deal with the aggressive ones? Aggression is always a solid argument why doors and bars have to be there. But people in Trieste say: We don’t have much aggression here. Aggression is always a reaction on something. When people feel secure and guided through what they undergo, with all the care and time needed, aggression occurs quite rarely. But that’s unacceptable for some people within the system. Because it means accepting that the aggression is being produced by the system and that those who work for it also contribute to it. And it’s hard to accept the thought that what if I did something completely wrong for the past thirty years? Well, maybe you didn’t. Maybe you did. But you did what the system required you to do. Which doesn’t mean you are stupid but the system is stupid.”

__

Během následujících dvou týdnů budu sdílet příběhy lidí se zkušeností s duševním onemocněním. Na úvod zařazuji rozhovor s Janem Pfeifferem, který se dlouhodobě angažuje v boji za práva lidí s psychiatrickou diagnózou. V posledních letech působí v různých evropských zemích jako expert na reformu péče o duševní zdraví. Zároveň je také jedním ze zakladatelů organizace Fokus Praha, díky které tato série mohla vzniknout.

/

In the following two weeks I will share stories of people with an experience of mental illness. I start the series with an interview with Jan Pfeiffer who has been a proponent of rights of people with psychiaric diagnosis for a long time. In the recent years he has been working in various european countries as an expert of reforming mental health care. He was also one of the founders of Fokus Praha which assisted me a great deal in the making of this series.