Powered by Seat

hoprg_1970e

(2/2) „V následném období jsem byl ve stavu, kdy jsem měl příliš energie, nezastavitelné myšlenky. Vůbec jsem nemohl spát. Objevila se i telepatická komunikace s různými bytostmi a pocity pronásledování ze strany nějakých ostřelovačů. Bylo to takové rozjitřené. Ale v podstatě mě poháněl strach. Neustále jsem hledat klid. Měl jsem představu, ze po mně jdou ostřelovači, takže jsem se krčil mezi auty. Slyšel jsem hlas, který mi říkal: ‚Jsou tady ostřelovači, kryj se!‘ Bylo to jako ve filmu Matrix, kdy Morpheus naviguje Nea po telefonu a říká mu, kudy má proběhnout, aby se vyhnul agentům. Ale zároveň jsem ve stejném období pociťoval radost. Tu jsem v jeden moment projevil tím, že jsem začal bubnovat na jedno auto. Rozezněl se alarm, vyběhl majitel a začal na mě strašně řvát. Ten jeho hněv ve mně vzbudil také hněv. Tak jsme si to tak předávali, až jsem vyskočil na to jeho auto a tím mu promáčkl kapotu. Dopadlo to tak, že mě policajti přivezli v poutech do léčebny.“

„Ale ani po téhle události jsem se necítil být nemocný. Stále jsem si říkal, že se to stalo nedopatřením. A že silou vůle se přeci příště už vždy ovládnu a zvládnu, aby se to už neopakovalo. Jenomže vůle na to nemá vliv. Biochemismus je silnější než vaše rozhodnutí chovat se takzvaně v normě či řádně. Ta epizoda s autem se stala v roce 1997 a já svoji nemoc přijal až v roce 2005. Do té doby jsem si prošel několika atakami, které jsem vždy vnímal jako určitou psychospirituální krizi a které jsem vždy zaléčil léky. Byl jsem třeba měsíc, dva na neschopence a znovu pracoval. Pak se ale jednou stalo, že jsem ataku neprožil blbě ani tak zdravotně jako sociálně. V podstatě jsem se totálně znemožnil – tehdy jsem už měl více sociálních vazeb, cítil se být více zakořeněný ve vztazích. Už mi dělalo dobře být mezi lidmi. O to těžší tedy bylo, když jsem během dvou měsíců přišel o bydlení, o práci, o partnerský vztah a ještě o účast v seberozvojovém semináři, na kterém mi záleželo. Všichni se na mě koukali a ťukali si na čelo. Až tehdy jsem si řekl, ze s tím asi něco musím, dělat, že jsem asi opravdu nemocný.“

„První, co jsem udělal, bylo, že jsem absolvoval psychoedukační stacionář na téma psychóz, psychotických onemocnění. A hned jsem si uvědomil, že jsem to měl udělat už v době té mé první epizody. Ale je otázka, jestli bych tehdy přijal ten doktorský, biochemický pohled na věc. Vysvětlili nám tam, jak to funguje v mozku – že tam jsou nějaké neurotransmitery, nějaké přenašeče, nerovnováha dopaminu, a tak podobně. A mně tehdy opravdu hodně pomohlo o tom slyšet. Dnes vnímám, že to je, vedle toho ryze psychospirituálního, takový druhý extrémní pól, jak se na celou věc dívat. A mezi tím je celá ta bohatost a košatost života.“

/

„In the following time I had too much energy, unstoppable stream of thoughts. I couldn’t even sleep. At this time I thought that I was able to use telepathy to communicate with all kinds of beings and I felt that I was being hunted by some snipers. Everything was very lively. But basically I was driven by fear. I kept searching for a calm place. I had an idea that the snipers were out there to get me and so I crouched between cars. I heard a voice that kept on saying: ‚There are snipers out there, cover!‘ It was just like in the Matrix movie where Morpheus navigates Neo over the phone and tells hom where to run to avoid the agents. But at the same time I was experiencing joy. I showed it in one particular moment when I started to drum on a car. An alarm started to ring, the owner of the car came and started to yell at me. His anger awoke my anger. And so we yelled at each other, until I jumped on the car and dented its hood. It all ended with me in handcuffs, being escorted by police to a mental hospital.“

„But I still didn’t consider myself ill. I still thought that it all happened by accident. And that next time I would use my willpower and would be able to control myself so that these things wouldn´t happen again. But the willpower is not strong enough. Biochemism is stronger than your decision to behave in a normal, orderly way. The described episode with the car happened in 1997 and I accepted my illness no sooner than in 2005. Until then I experienced several attacks but I always used drugs to treat it and I considered it a kind of psychospiritual crisis. For a month or two I was at home and then I went back to work. But then one time I experienced a really bad attack. Not so much in terms of health but rather in terms of social relations. To put it shortly, I totally embarrassed myself – at this time I already had more social connections, I felt more rooted in various relationships. I already felt good to be among people. That’s why it was so difficult for me when in a two months time I lost my apartment, my job, my relationship and a participation in a seminar of personal development that I really cared about. Everybody looked at me and tapped their forehead. Only then I said to myself that I probably needed to do something about it, that I was really ill.“

„The first thing I did was to attend a psychoeducational seminar on psychotic diseases. And soon I realized that I should have done this at the time of my first episode. But I am not sure if I had accepted the doctor’s, biochemist perspective at that time. They explained to us how it works in the brain – that there are neurotransmitters, that there is a dopamine imbalance and so on. And it really helped me to hear about it. Now I believe that, together with the psychospiritual view, it’s another extreme position how to think about at the topic. And in-between the two positions lies the whole richness and vividness of life.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.