Powered by Seat

hoprg_1970g

(1/3) „Po prvním porodu jsem měla deprese, které jsem zaléčila antidepresivy. Jenže pak jsem měla druhý porod a přišla moje první ataka. Slyšela jsem různé hlasy. Třeba mě kontaktovali mimozemštani a já s nimi telepaticky mluvila. Komunikovali se mnou různí lidé, které ostatní neviděli. Měla jsem vizuální halucinace. Viděla jsem bytosti v černých kápích, které mi chtěli sebrat dítě. Byla jsem šílená strachy. Dělala jsem tehdy vysokou školu, sociální pedagogiku, a jelikož jsme měli už několik semestrů psychiatrie, tak jsem tušila, o co se jedná. Hned jsem šla za doktorem, který ke mně přisunul léky a řekl: ‚No, to už je vážnější.‘ Dalších šest let jsem brala léky.“

„Bydleli jsme tehdy s bývalým manželem ve Zlíně a já se postupně v rámci rodiny dostala do hodně pasivní pozice. Během té mé první ataky jsem se nebyla schopná pořádně postarat o děti. Spala jsem dvacet hodin denně, a tak péče o děti byla hlavně na mých rodičích, na manželovi a na tchýni. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, kdy jsem se dávala postupně dohromady a pomalu přebírala zpět nějakou odpovědnost. Ale rodina už se na mě od té doby dívala jinak. Je pravda, že jsem i později po lécích bývala často unavená. Třeba jsem usnula u tchýně na pohovce a všichni příbuzní to brali dost negativně – mysleli si, že jsem líná. Říkali, že mi nic není, že si vymýšlím. Ale zároveň mi naznačovali, že různé věci sama nezvládnu, a já to dlouhé roky přijímala. Když jsem po letech hledala práci, tak mi tchýně říkala, že na víc než půl uvazek to u mě nemá smysl, že bych to nezvládla. Nakonec jsem po čase hledala jen práce pro osoby se zdravotním postižením. Moje sebevědomí v té době hodně utrpělo. Všeho jsem se najednou bála.“

„Součásné léky dělají to, že člověku úplně oploští jeho cítění. Nemáte sice mánie ani deprese, ale léky neustále drží vaše emoce někde na středu, kde je to zcela ploché. Až tak, že jsou na bodu ‚já nevím, jestli tu emoci vlastně mám‘. A tak si třeba nedokážu ujasnit, jestli mám někoho ráda, anebo ne. Jestli k někomu něco cítím, anebo ne. Nedokážu mít ani velkou radost, ani se nějak příliš naštvat. Tahle plochost mi vždy strašně vadila. Hlavně v souvislosti s dětmi. Protože po letech, co jsem léky brala, jsem vůbec nedokázala mít radost z toho, že jsem s nimi. Vůbec jsem to nedokázala naplno prožívat, vžít se do toho, co jsem s nimi dělala, radovat se s nimi. Přitom jsem věděla, že dřív to šlo. Teď jsem k nim byla taková odtažitá, jako bych byla jen jakýsi pozorovatel. To bylo hrozné. Pro mě je totiž hodně důležité, abych cítila a prožívala intenzivně. Bez toho si život nedokážu představit. To byl důvod, proč jsem tehdy nakonec po šesti letech léky vysadila – chtěla jsem znovu cítit.“

/

„After the first childbirth, I had depression and cured it with anti-depressants. But then I gave birth to my second child and there came the first attack. I heard some voices. I was contacted by aliens and I spoke with them telepathically. Various people – unseen by the others – spoke to me. I had visual hallucinations. I saw creatures in black hoods who wanted to take my child away. I was maddened by fear. At that time I was at university, studied Social Work and thanks to several semesters of Psychiatry, I had an idea what was it all about. I went to see a doctor who handed me some medicines and told me: ‚Well, it’s got serious.‘ So I was taking the meds for another six years.“

„At that time we used to live with my ex-husband in Zlín and I gradually got into a very passive position within the family. I wasn’t fully capable of taking care of my kids during the first attack. I slept from twenty hours per day so the care of my kids fell onto my parents, my husband and my mother-in-law. It took about three quarters of the year when I was gradually recovering and started taking back my responsibilities. But my family viewed me differently. It’s true that I used to be tired after the meds. I used to fall asleep on a couch at my mother-in-law’s and my relatives took it rather negatively – they thought I was lazy. They kept on telling me that there was nothing bad with me, that I was making the stuff up. But at the same time they made remarks on my inability to do some tasks and I used to take it for long years. When I was looking for a job after a long time, my mother-in-law told me I should look for part-time jobs, that I couldn’t do more. Eventually I looked for jobs for handicapped people. My self-confidence suffered a lot at that time. I was afraid of everything.“

„The present-day meds flatten your feelings. You don’t have either manias or depressions but the meds hold your emotions somewhere in the middle where it’s also completely flat. So that I’m not sure if I have any emotions at all. If I feel anything to anyone. I can’t be very happy or very angry. I have always mind this flatness. Mainly in the connection to my kids. I couldn’t fully experience whatever I did with them, be happy with them. I remembered I was capable of it before. But back then I felt distanced, as an observer. That was awful. Because it’s important to me to be able to feel and experience things with intensity. I cannot imagine my life without it. Which was also the reason why I decided to drop the meds off after the six years – I wanted to feel again.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.