Powered by Seat

hoprg_1970k

(2/3) „Protože tu nemoc mám, tak se stalo, že jsem asi po třech měsících spadla do další ataky. Ale zároveň jsem si bez těch léků uvědomila, že mám najednou odvahu uskutečnit věci, které jsem dlouho chtěla, ale o kterých jsem si předtím myslela, že bych je nezvládla. Třeba vzít svůj život do vlastních rukou, odejít od manžela a najít si práci v Praze. Předtím jsem se bála, že kdybych se vydala do Prahy za prací, tak že žádnou neseženu, že nenajdu ubytování, že nevyjdu s penězi. Když jsem tyhle strachy ztratila, tak jsem se osvobodila. Přestala jsem se bát toho, co se stane. A stalo se to, že jsem díky kamarádovi v Praze brzy našla dvě práce a v jedné z nich potkala Břéťu. Týden poté, co jsem v Praze našla podnájem, jsem se stěhovala k němu. To bylo předloni. A loni v září jsme měli svatbu.“

„Když jsem chtěla vzít děti s sebou do Prahy, tak bývalý manžel šel za právníkem a sepsali návrh na svěření dětí do jeho péče, kde poukazovali na tu moji nemoc, a snažili se dokázat, že se o děti neumím postarat. To mě přesvědčilo, že v naší společnosti existuje diskriminace lidí s duševním onemocněním. Protože to není tak, že by se někdo nedokázal postarat o děti jen proto, že má duševní onemocnění. Já s tím návrhem ale nakonec souhlasila. Ale jen proto, že jsem děti nechtěla zatahovat do bitky o to, kdo je bude mít. Protože by musely procházet různými testy a pohovory s psychology, a to jsem nechtěla. Ale dlouho mi trvalo se s tím srovnat, neustále jsem to řešila se svou psycholožkou. Ještě teď mě to někdy rozhodí, když si uvědomím, že je nemůžu mít u sebe.“

„Míváme je u sebe zhruba jednou za měsíc, na víkend. Už několikrát se stalo, že jsem si pro ně nebyla schopná zajet – bylo mi tak špatně, že to nešlo – ale myslím si, že to chápou. Ale samozřejmě mají o duševních onemocněních takové ty dětské představy. Když desetiletý syn nedávno s kamarády natáčel na foťák nějakou scénku, tak tam měli postavu psychopata. Ptala jsem se ho, jesli ví, kdo to je. Říkal, že to je někdo, kdo zabíjí – taková ta představa z filmů. Tak jsem mu vysvětlovala, že psychopat může být člověk, který se nedokáže vcítit do ostatních. A že mu to celý život chybí, a proto že může být nešťastný. Myslím, že začal chápat, že není důležitý jen ten venkovní pohled, který říká, že někdo je určitým způsobem jiný, ale že i ten člověk samotný něco cítí. Což je poselství, které jsem se dětem snažila dát i o nás s Břéťou: Že vše prožíváme a cítíme jako ostatní lidé, jen občas máme své psychické problémy, které nám v tu chvíli znemožňují něco dělat, žít normálním životem. To je to hlavní, co chci, aby pochopili. Že každý člověk má svůj vnitřní svět. Že každý ho má jiný a každý ho má jedinečný. A že my ho holt často máme plný strachu, který nám brání naplno prožívat náš život. Ale že ten náš strach není důvod, aby se někdo bál nás.“

/

„Because I have this disease, I had another attack after three months. But at the same time I realised I had the courage to make happen changes which I had hoped for but which I had thought I couldn’t do. Like to take my life into my own hands, divorce my husband and find a work in Prague. Before I had had worries that if I had gone to Prague for work, I wouldn’t have found one, I wouldn’t have found a place to stay or wouldn’t have been able to manage with money. When I lost the fears, I freed myself. I stopped being afraid for what might happen. And what happened was that thanks to a friend in Prague I soon found two jobs and in one of them I met Břéťa. A week after I had found a sublet in Prague, I moved to his place. That was the year before the last year. And last year in September we got married.“

„When I wanted to bring my kids to Prague with me, my ex-husband went to see a lawyer and they wrote up a proposal for his custody of our children where they pointed to my illness and they tried to prove my inability to take care of them. That persuaded me in the question of the discrimination of people with mental illness by our society. Because it’s not true that one isn’t able to take care of the kids just because he or she has a mental illness. But I agreed with their proposal eventually. Just because I didn’t want to involve my kids into the fights over their custody. They would have to undergo various tests and sessions with psychologists, which I didn’t want. But it took me a while to cope with it, I had to talk about it over and over with my therapist. Even now it throws me off the balance when I realise they cannot stay with me.“

„We have them about once a month, for a weekend. I wasn’t able to come pick them up a few times – I felt so bad that I couldn’t – but I think they understand. But they still have some childish ideas about the illness. When my ten-year-old son was shooting a video on a smart phone with his friends, they had a character of a psychopath. I asked him if he knew what kind of person a psychopath was. He said it was someone who kills – such is the idea you get from movies. So I tried to explain that a psychopath can be someone who cannot empathise with others. That he misses it for his whole life and so he can be unhappy. I think he started to grasp that the outsider look, which says that someone is like this and that, is not important, that the person has also feelings. Which is the message which I wanted to give our kids about me and Břéťa: That we feel and experience everything as other people, we just often have our mental problems which prevent us from living normal lives. Which is something I want them to understand. That everyone has his or her inner world. That the inner world is different and unique for everyone. And that we have the world full of fear which prevents us from living fully. But that the fear is not a reason why we should be feared.“

__

Příběh je součástí tematické série o lidech se zkušeností s duševním onemocněním, která vznikla ve spolupráci s organizací Fokus Praha.

/

The story is a part of a thematic series on people with an experience of mental illness. I was able to create the series thanks to help of Fokus Praha.