Powered by Seat

HOPRG_1973a

„My parents are both scientists but they somehow started to be interested in folk ceramics of Russia and started to collect it. I always liked the material. It was warm, tactile. And when I was growing up, these objects in a way gave me a feeling of a very different world than was the one in which we lived. A feeling of a world that was much wider. Because, you know, we lived in Soviet Union, in Moscow and we were not rich at all. We lived in a panel house and all the families had the same things. When I went to visit my friend’s house, they had the same furniture, the same books in their library, the same dishes. Everything was standard, unified. But every time my father or my mother came from a trip to some small village, they brought a small whistle, a small clay pots, jugs, figures or animals. It provoked my imagination. I could look at it, touch it, whistle it, draw it. And I could understand that it was a unique thing. That there was no other thing like that. That it was made by hands and made in a shape in which it had been made for centuries. It gave me a completely different feeling of what an object is. What a thing is. What it can be.“

„I always wanted to do ceramics but for many reasons I was able to start only two years ago. I did a lot of things before. I worked as a translator, as a therapist, as a writer, editor, public relations manager. But the ceramics was always in the back of my mind, always in the background. So when I finally found a good studio, a good teacher, I started to learn. I didn’t even tell anyone about it at the beginning, I thought I would just do it as my hobby. But people started to buy my things. So I did it more and more until it became by full-time job. Which is great. Because I feel that what I do now is an expression of my inner self. No matter how I feel. Because sometimes I feel calm and confident, sometimes I feel nervous and powerless, sometimes I feel passionate, sometimes I feel perceptive and tender. But the thing is that any kind of these feelings can be put into it. I can work with it. Before I used to feel a kind of a split inside of myself. I thought: This is what I do for money – This is my inner world. Now it’s just the same thing.“

/

„Oba moji rodiče jsou vědci, ale z nějakého důvodu se začali zajímat o ruskou lidovou keramiku a začali ji sbírat. Ten materiál se mi vždy líbil. Byl takový vřelý, příjemný na dotek. Když jsem dospívala, tak pro mě ty předměty představovaly vhled do úplně jiného světa než byl ten, ve kterém jsme žili. Vhled do světa, který byl daleko širší. My jsme totiž žili v Sovětském svazu, v Moskvě, a nebyli jsme vůbec bohatí. Bydleli jsme v paneláku a všechny rodiny okolo nás měly ty stejné věci jako my. Když jsem šla navštívit rodiny kamarádů, tak jsem viděla, že mají ten stejný nábytek, ty stejné knihy, ty stejné talíře. Vše bylo standardizované, unifikované. Ale pokaždé, když se můj otec nebo matka vrátili z výletu do nějaké malé vesničky, tak s sebou přivezli malou píšťalku, malé hliněné hrnce, džbánky, postavičky nebo zvířata. Věci, které probouzely moji představivost. Mohla jsem se na ně dívat, dotýkat se jich, pískat na ně, kreslit je. A mohla jsem pochopit, že to jsou věci, které jsou jedinečné. Že neexistuje žádná další přesně taková věc. Chápala jsem, že byly vyrobené rukama a že měly tvar, ve kterém se vyráběly po staletí. Z toho jsem získala zcela jinou představu o tom, co to je předmět. Co to je věc. A čím být může.“

„Vždy jsem chtěla keramiku dělat, ale z mnoha důvodů jsem začala až před dvěma lety. Předtím jsem dělala mnoho jiných věcí. Pracovala jsem jako překladatelka, jako terapeutka, spisovatelka, redaktorka, manažerka oddělení styku s věrejností. Ale keramiku jsem vždy měla uloženou někde vzadu v hlavě, vždy byla na pozadí. Takže když jsem nakonec našla dobré studio, dobrého učitele, tak jsem se ji začala učit. Na začátku jsem o tom ani nikomu neříkala, myslela jsem si, že to bude jen moje záliba. Ale lidé si začali kupovat moje výrobky. A tak jsem pracovala víc a víc, až se to stalo mojí plnohodnotnou profesí. Což je skvělé. Protože dnes cítím, že skrze svou práci vyjadřuji sama sebe. Ať už se při tvorbě cítím jakkoliv. Protože někdy se cítím klidná a sebevědomá, ale někdy jsem nervózní a bezmocná. Jindy jsem vášnivá, ještě jindy vnímavá a něžná. Ale všechny tyto pocity do toho mohu vložit, mohu s nimi pracovat. Dříve jsem se vždy cítila tak trochu rozštěpená. Říkala jsem si: Tohle je něco, co dělám pro peníze – Tohle je můj vnitřní svět. Dnes je to jedna a ta samá věc.“

__

Její tvorba / Her work