Powered by Seat

HOPRG_1977a

„It’s funny – a week ago I was approached on the street by a Czech girl who writes a script for a musical play. She was going around, asking people what choice should one of her characters take at a turning point of her life, at a moment, when there are two possible ways in which she could go. It was interesting because this is a question I usually ask myself. Which way should I go? Should I choose the easiest way? Or the more tortuous one? I told her that I would prefer to go the more difficult way. Because I think that’s the path I’ve chosen in life. I think that when things are complicated, it’s the real life. Or at least that’s what I tell myself.“

„My childhood was not easy. My father was always quite violent towards us children. Not physically but in his words. He suffered a lot from the behaviour of his own father. He puts himself as his victim but he doesn’t say it. He wants to appear as the strong man who had overcame everything that happened to him. That’s why it’s difficult to speak with him about it. And so although my family always had everything to be happy, we were not. I was often very sad, I cried a lot. My father always gave us quite contradictory orders – in psychology it’s called ‚double-bind’. An example of it could be when you tell someone ‚be spontaneous!’. You are commanded to do something that should be natural. It’s very disturbing for a child.“

„When I grew up, I didn’t want to forgive him at first. So I chose to break contact. For two years I did not talk with him at all. I think that this was the easy way for me. But then I realized that he was part of my life and that I couldn’t pretend as if he didn’t exist. I began to speak with him again. But I tried to persuade myself that the past was the past and I acted as if nothing had happened, as if I had nothing to forgive him. That was the other extreme. Now I have a vision of out relationship which is much more nuanced. I am currently building it. Because I think that sometimes it’s best to choose a third option, a way that doesn’t really exist. So as for now, I try to keep a safe distance from him – that’s one of the reasons why I now study in Prague – but at the same time I try to keep the contact. I think it’s him who has to find the solution to make things better. In the meantime I try to rebuild myself so that I can rebuild our relationship.“

/

„To je zvláštní – před týdnem mě na ulici zastavila jedna Češka, která právě píše scénář pro muzikál. Chodila po ulicích a ptala se lidí, jak by se jedna její postava měla rozhodnout v klíčovou chvíli jejího života, v moment, kdy má před sebou dvě možné cesty kudy se může vydat. To pro mě bylo zajímavé, protože takovou otázku si často sama kladu. Kudy bych se měla vydat? Mám jít tou nejjednodušší cestou? Nebo tou, která je více klikatá? Nakonec jsem tehdy odpověděla, že bych zvolila tu obtížnější cestu. Myslím, že takovou jsem zvolila i v životě. Mám za to, že když jsou věci složité, tak je to znak opravdového života. To alespoň říkám sama sobě.“

„Neměla jsem snadné dětství. Můj otec se k nám dětem choval poměrně násilně. Ne ve svých činech, ale ve slovech. Sám si hodně vytrpěl od svého otce. Vnímá se jako jeho oběť, ale nikdy by to neřekl nahlas. Chce působit jako ten silný chlap, který všechno, co se mu přihodilo, dokázal překonal. Proto je těžké s ním o tom mluvit. A tak přestože měla moje rodina vše proto, aby byla šťasná, nikdy jsem šťastní nebyli. Já bývala často hodně smutná, dost jsem se nabrečela. Otec nám vždy dával různé protichůdné příkazy – v psychologii se tomu říká ‚dvojná vazba‘. Jako příklad se dá uvést, když někomu řeknete: Buď spontánní! Dostáváte příkazem něco, co by se mělo stát přirozeně. To je pro dítě hodně stresující.“

„Když jsem vyrostla, tak jsem otci zprvu nechtěla odpustit. Rozhodla jsem se přerušit veškerý kontakt. Dva roky jsem s ním nepromluvila. Myslím, že tehdy jsem zvolila tu snadnou cestu. Pak jsem si ale uvědomila, že je součástí mého života a že nemohu předstírat, že neexistuje. Začala jsem s ním opět mluvit. Ale tehdy jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že minulost pominula a chovala jsem se, jako by se nikdy nic nestalo, jako bych mu neměla co odpouštět. To byl druhý extrém. Dnes mám myslím daleko komplexnější vizi našeho vztahu. Právě na ní pracuji. Protože si myslím, že někdy je nejlepší zvolit třetí cestu, tu, která předtím neexistuje. Takže pro teď se snažím držet si od něj bezpečnou vzdálenost – to je jeden z důvodů, proč dnes studuji v Praze – a zároveň se snažím udržet s ním kontakt. Myslím si, že je to on, kdo musí najít nějaké řešení pro to, aby se věci zlepšily. Já se mezitím snažím obnovit sama sebe, tak abych mohla přebudovat náš vztah.“