Powered by Seat

HOPRG_1987a

„Bylo mi jednadvacet a myslel jsem si, že budu celý život bádat v oboru medicíny. Ale zjistil jsem, že na to nemám. A přijal jsem to – nešel jsem žádat o čtvrtý, děkanský termín zkoušky z anatomie. Místo toho jsem se rozhodl, že budu normálně žít. Že se osamostatním, ožením, že budu pracovat, sedět osm hodin za stolem. Začal jsem žít víc uspořádaně. Byl jsem časově ukotvený a tím pádem spokojený. Ale já jsem celkově šťastný člověk, protože já nic nechci. Takže nic nepotřebuji. Nikdy jsem netoužil po tom mít auta, chaty, lepší oblečení. Co mám, to mám. Necítím potřebu o něco usilovat. Třicet let jsem dělal účetního, pak ještě dvanáct let pokladníka na centrální pokladně. A ve všem jsem měl pořádek, systém. Já trpím obsedantně-kompulzivní poruchou, že musím vše rovnat do pravého úhlu. To je moje mánie. Takže jsem vždy měl krásně zarovnaný stůl, rovnal jsem stoly všem. Celý život zarovnaný, jak podle pravítka.“

/

„I was twenty-one and I thought that I would be a researcher in medicine. But then I found out that I didn’t have what it takes. And I accepted it – I didn’t go to ask for the fourth attempt to do the anatomy exam. Instead, I decided that I would live normally. That I would become independent, that I would marry and work nine to five. I started to live in a more orderly way. I was time-anchored and hence satisfied. But I am a happy person in any case because I never wanted anything. And so I don’t need anything. I never had a desire to have cars, houses, better clothes. I have what I have. I don’t feel an urge to strive for more. I worked as an accountant for thirty years and then for twelve next years as a cashier. And I had an order, a system, for everything I did. I have the obsessive-complusive disorder, I have to align everything to the right angle. That’s my mania. And so I always had my workdesk beautifully aligned and I used to align workdesks of all my collegues as well. All my life have been aligned, as if you used a ruler.“