Powered by Seat

HOPRG_1990a

„V listopadu ’89 jsme s manželem byli na mnoha manifestacích, i s dcerou, která tehdy byla na začátku vysoké školy. Začali jsme tam původně chodit s ní a s jejím tehdejším přítelem, protože jsme se o ně báli. Pamatuji, jak jsme na začátku seděli doma u televize a sledovali záběry z Národní třídy. To byl šok. Protože já se do té doby jen jednou setkala s tím, že by se na veřejnosti mlátili děti – a to bylo za války. Tehdy jsem šla s babičkou poblíž Gymnázia Jana Keplera, kolem budovy bývalé jízdárny, kde před odsunem shromažďovali Židy. Mně mohlo být tak osm let a z té budovy vyběhlo asi tak stejně staré dítě. Vyběhl voják, chytil ho a táhl ho zpátky. Na to jsem si v tom listopadu vzpomněla. A přišlo mi neskutečné, že se opět dějí takové scény. Já strašně nemám ráda davy, vždy jsem se jim snažila vyhýbat, ale bylo zajímavé, že když jsme pak stáli na Letenské pláni a kolem nás byly stovky tisíc dalších lidí, že mi to vůbec nevadilo. Všechno jsme to prožívali, s představou, že dcera bude mít daleko volnější život, že bude moci dělat to, co bude chtít, a nejen to, k čemu se dostane. Já sama se od té doby cítím být daleko uvolněnější. Protože dnes nemusíte neustále kontrolovat, co říkáte a komu to říkáte. Nám od dětství vštěpovali: Mlč, nikde nic neříkej. Když tě někdo osloví, nemluv s ním, nevíš, kdo to je. Za války u nás v sousedství gestapo obcházelo byty a rodiče se báli, aby děti něco neprozradily. Když to slyšíte pořád dokola, tak to ve vás zůstane. Za komunismu jsem na to už byla zvyklá a dceři jsme tehdy říkali to samé: Nikomu neříkej, s kým jsi mluvila, co jsi četla, co jsi poslouchala. Povídej si o počasí, to je téma, u kterého nenarazíš. Já ani dnes nejsem žádný kontaktní člověk, ale povídám si teď tady na ulici s vámi. Protože vím, že byste ani neměl kam jít a komu co povídat. Koho by dnes zajímalo, co si myslím?“

/

„Me and my husband took part in many of the demonstrations of 1989, also with our daughter who was a freshman at a university. We started to go there with her and her boyfriend at the time because we were worried about them. I remember watching the TV news on 17th of November where they showed a footage from Národní třída. That was a shock for me. Because it was only the second time in my life when I saw children being beaten up in public – the first time was during the war. I have a memory of me and my grandma walking near Johannes Kepler Grammar School, past a buidling of a former riding hall, where they were gathering Jews before their transports. I think I was around eight years old. Suddenly a child, about my age, came running out of the building. A soldier ran after it, grabbed it and dragged it back. I remembered the scene in the 1989. And I found it hard to believe that I saw such scenes again. I don’t like crowds, I’d always try to avoid them but when we stood on the Letná plain and there were hundreds of thousands people around us, I didn’t mind at all. We were going through all of it, hoping that the life of our daughter would be much more free, that she will be able to do whatever she pleases and not only the things somebody else allows her. I myself feel to be much more relaxed now. Because today you don’t have to constantly restrain yourself, monitor what you say and who you say it to. My generation used to hear: Be quiet, don’t say anything to anybody. When somebody approaches you, don’t speak to them – you don’t know who they are. During the war there was gestapo going around apartments in our neighbourhood and our parents were afraid that the children would spill the beans. And when you hear such things over and over, it will stay inside of you. Under Communism I was already accustomed to it and we used to say the same things to our daughter: Don’t tell anyone whom you spoke to, what you read, what you listened to. Talk about the weather, that’s a safe topic. Today I am still not a person who would seek talking with others but I do speak with you here on the street now. Because I know that you wouldn’t even have a place and people to go to and inform what I’ve said. Who would be interested in what I think nowadays?“