Powered by Seat

HOPRG_1992a

(1/2) „When I was growing up I was always getting lost. I don’t really know why but I used to go out of the house and wander. These are some of the strongest childhood memories I have. Because in a sense, I think it was the first time I felt free. We lived in Indonesia back then. Once, I think I was around four, I went out of the house and I just walked and walked. My mother was very shocked when she managed to find me much later, I can still see the expression on her face. I think that was one of the reasons perhaps why I later started to see ‚getting lost’, and my memories of it, as something negative. It was only when I came to Prague a few months ago that I began to re-consider.“

„Last year I came across a reference in an academic journal about ‚psychogeography’. It’s an approach that studies how one is psychologically altered by walking in urban environments. I’ve always enjoyed walking very much so I began to try to apply this theoretical framework to my own explorations of the city. For example, how the width of streets, certain styles of architecture, obstacles such as benches or low walls, broken glass, puddles, crowds of people, uneven terrain, and shadows alter my walking tempo and patterns, unconsciously leading me to walk in certain directions, in unusual ways, and thus reshaping my thoughts or emotions. I first read about it when I was visiting Berlin and the next day I went for a twelve-hour walk. Perhaps it was the exhaustion, but in the end I felt more in tune with the city than I had in the past when I walked only in a very direct way, from one place to another. That’s the way many people tend to walk – they have their goal in mind and follow the most efficient path. But you are unlikely to really find anything interesting or unusual this way. Such a linear approach increasingly appears unfulfilling for me too, because I have a curiosity to explore, and the desire to seek new, fresh experiences. That’s why I like to go out just before the rain or just after it. Or why sometimes I just walk directly straight, even through a crowd of people. It’s a bit rude actually, I know, but you have to find ways to entertain yourself. And there are so many possibilities just with walking! Lately I’ve been walking six times a week, usually for three to ten hours each time. And every time I try something different to see how it affects my experience: Do I carry something? Do I listen to music? Do I just have earphones in my ears to deaden the sound? In which shoes do I walk? Do I wear a thick coat? Do I go out on a cold day without it? Do I walk at a certain speed or do I vary my speed? And you can also play around with the environment. For example, you can carry a map of another city and then use it to try to explore your own city. Or you can have a system of walking; say two left turns and then a right turn. Or you simply don’t think about where you’re going at all. Today I didn’t expect to walk in this part of Prague. But because I took a random tram and then I just walked in a deliberately chaotic manner, I ended up here. That’s how my walks usually are: chaotic, but filled with unforeseen and delightful encounters, such as this one.“

/

„Když jsem byl malý, tak jsem se neustále ztrácel. Ani nevím proč, ale chodíval jsem často z našeho domu a toulal se po okolí. Jsou to pro mě jedny z nejživějších vzpomínek z dětství. Protože to v jistém smyslu bylo poprvé, kdy jsem se cítil být svobodný. Žili jsme tehdy v Indonésii. Jednou, to mi mohly být čtyři roky, jsem vyšel z domu a prostě šel a šel. Moje matka byla zděšená, když mě po dlouhé době našla, stále si vybavuji výraz její tváře. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč jsem později začal ‚ztrácení se‘, a mé vzpomínky na to, vnímat jako něco negativního. Až před několika měsíci, když jsem začal žít v Praze, jsem o tom znovu začal uvažovat jiným způsobem.“

„Loni jsem v jednom akademickém žurnálu narazil na termín ‚psychogeografie‘. To je přístup, který studuje, jak na lidskou mysl působí chůze v mětském prostředí. Já jsem vždy měl chůzi rád, a tak jsem se začal pokoušet uplatňovat tento teoretický rámec během mých průzkumů měst. Začal jsem si třeba všímat toho, jak šířka ulic, určité architektonické styly, stíny, překážky jako jsou lavičky, nízké zdi, střepy, louže, davy lidí či nerovný terén ovlivňují rychlost a vzorce mé chůze, jak mne nevědomky vedou k tomu, že jdu určitým směrem, určitým netradičním způsobem a jak se tím zárověn proměňují mé myšlenky a emoce. Poprvé jsem o tom přístupu četl, když jsem byl na výletě v Berlíně. Hned druhý den jsem podnikl dvanáctihodinovou procházku. Možná to bylo tím, jak jsem byl vyčerpaný, ale na jejím konci jsem měl pocit, že to město znám daleko lépe, než jsem ho znal dříve, kdy jsem chodil velmi přímočarým způsobem, od jednoho místa k druhému. To je způsob, jaký uplatňuje většina lidí – mají v mysli vytyčený cíl a jdou k němu tou nejvíc efektivní cestou. Ale tímto způsobem jen těžko objevíte něco zajímavého či neobvyklého. Takový lineární přístup k chůzi se mi zdál být nezáživný. Jelikož jsem zvídavý, tak rád hledám stále nové, čerstvé zkušenosti. To je důvod, proč se například rád chodím projít těsně před deštěm či těsně po něm. Nebo proč někdy jdu prostě rovně, i skrze dav lidí. Je to trochu neurvalé, ja vím, ale člověk se musí nějak zabavit. A jen v chůzi existuje tolik možností! V poslední době chodím šestkrát za týden, většinou jdu tři až deset hodin v kuse. A pokaždé zkouším něco nového a všímám si, jak to ovlivní můj prožitek: Nesu něco? Poslouchám během chůze hudbu? Nebo jen mám v uších sluchátka, které tlumí okolní zvuky? V jakých jdu botách? Mám na sobě teplý kabát? Nebo jdu v zimě bez kabátu? Jdu stále stejnou rychlostí? Nebo průběžně rychlost chůze měním? A člověk si také může vyhrát s prostředím. Například můžete vzít mapu jiného města a použít ji při prozkoumávání toho vašeho. Nebo si můžete vytvořit určitý systém, třeba, že vždy zahnete dvakrát doleva a pak doprava. Nebo taky o tom, kam jdete vůbec nepřemýšlíte. Já jsem dnes nevěděl, že půjdu skrze tuto část Prahy. Ale jelikož jsem u domu nasedl na zcela náhodnou tramvaj a pak záměrně šel naprosto chaotickým způsobem, tak jsem se tady ocitl. Moje procházky jsou v poslední právě takové: Chaotické. Ale také plné netušených a příjemných setkání, jako je to naše.“