Powered by Seat

HOPRG_1994a

„Before 1989 there was a lot of African countries that were sympathetic to the communist block. So they used to send students here. I heard that the first black student came already in 1954. I always wanted to go out of Senegal and eighteen years ago, a friend of mine who studied here told to me to come. Before I was in Paris for some time but I’d already spoken French and I wanted to learn a new language. So now I speak Czech, můžeme mluvit česky. Or we can speak both. Prague was something new for me: Dobré pivo, hezký holky. But it was difficult at the beginning – neuměl jsem dobře ani anglicky, ani česky. Jakmile někde viděli, že se snažím mluvit, tak se mi ale snažili pomoct. But then I went to the metro: Každý na tebe čumí, ty vole! It was difficult to get use to. I found there is many ways to look at a person. Some people smile at you, někdo čumí jako tele, as if he didn’t ever see a black guy, some people look at you angrily, with their eyes saying ‚what the fuck are you doing here?!’. But us Senegalese people are proud – jsme hrdí. Takže já jim očima odpovídám: ‚Take it easy. We are only one kind, man. Každý má právo hledat nový, lepší život.’“

„Bydlím na Žižkově a jednou jsem se chystal jet do centra na rande. Mladá holka, vyvinutá, moc pěkná. I stood at a tram stop, natěšenej, že jo. Ale najednou ke mně přišla babička a říká, česky: ‚Prosím vás, můžete mi pomoct? Jdu k doktorovi, ale sama tam nedojdu.‘ Jestli ji vezmu za ruku. V duchu jsem si říkal: Babi, ty vole, já mám rande! Ale samozřejmě jsem jí odpověděl: ‚Ano, babička, jistě, babička.‘ A tak jsme šli, hodně pomalu. It was funny: Kolem nás auta, řidiči na nás překvapeně koukali. Paní povídala o sobě a svém zdraví, co ji kde bolí, a hodně mi děkovala. Byl to super pocit, it was beautiful – my Senegalci si starých lidí vážíme. Tady babičky často bydlí samy, nemají žádnou pomoc, u nás bydlí celé rodiny pohromadě. Když jsme s babičkou došli nahoru k doktorovi, tak jsem běžel na tramvaj, ale na rande jsem přijel pozdě, holka už byla pryč. Ale vůbec jsem nelitoval. Protože to bylo ještě lepší než rande.“

/

„Před rokem 1989 mnoho afrických zemí sympatizovalo se zeměmi Východního bloku. A posílaly sem studenty. Slyšel jsem, že první černošský student přijel už v roce 1954. Já jsem chtěl vždy vyjet ze Senegalu a před osmnácti lety mi kamarád, co tady studoval, napsal, ať přijedu sem. Předtím jsem byl chvíli v Paříži, ale francouzsky už jsem uměl a chtěl jsem se naučit nový jazyk. Takže dnes mluvím česky, můžeme mluvit česky. Nebo můžeme mluvit oběma jazyky. Praha pro mě byla něco nového: Dobré pivo, hezký holky. Ale na začátku to bylo těžké – neuměl jsem dobře ani anglicky, ani česky. Jakmile někde viděli, že se snažím mluvit, tak se mi ale snažili pomoct. Ale pak jsem vlezl do metra: Každý na tebe čumí, ty vole! Na to bylo těžké si zvyknout. Zjistil jsem, že je mnoho různých způsobů, jak se můžete dívat na člověka. Někteří lidé na vás smějí, někdo čumí jako tele, jako dkyby v životě neviděl černocha, někdo se dívá výhrůžně, očima říká „co tady sakra děláš?!“. Ale my Senegalci jsme hrdí lidé. Takže já jim očima odpovídám: Buďte v klidu. Všichni jsme lidé. A každý má právo hledat nový, lepší život.“

„I live in Žižkov district and once I was on a way to a date in the city centre. A young girl, well-developed, really beautiful. I stood at a tram stop, all axcited. But then a granny came to me and said, in Czech: Could you please help me? I am on a way to a doctor but I can’t manage on my own. She asked if I could go with her and hold her. In my head I thought: Dude, granny, I have a date! But obviously I replied: Yes, granny, of course granny. And so we walked, very slowly. It was funny: There were cars passing us by and its drivers looked at us, they were very surprised. The granny was telling me about herself and her health issues and she was thanking me a lot. That was a great feeling, it was beautiful – we Senegalese have a lot of respect to elders. Here, many grannies live on their own, have no one to help them, in Senegal they live together with the rest of the family. When we got to the doctor, I ran to catch a tram but I came late for the date, the girl was gone. But I had no regrets. Because it was even better than a date.“