Powered by Seat

HOPRG_2000a

„Od dětství jsem byl zcela jasně humanitně zaměřený. Pořád jsem jenom kreslil a matematice rozuměl čím dál tím míň. Z dějepisu a z češtiny jsem měl jedničky, ale z matiky jsem nakonec skoro prolít. Takže jsem nemohl pomýšlet na střední školu a musel jít do učení. Tehdy jsem měl veliké štěstí, že mě táta poslal, abych se vyučil uměleckým kovářem u mistra Habermanna v Jihlavě. První rok a půl jsem tam byl jediný učeň a měl pět chlapů, co na mě dávali pozor. Takže do mě natlačili všechno, co znali, a ze mě se nakonec stal ten umělec, kterým jsem se stát chtěl. Protože – můj dědeček byl malíř, tatínek malíř, můj bratr je malíř, jeho žena je malířka, moje žena je malířka, tchýně byla malířka, tchán byl malíř. Já jsem mezi nimi jediný sochař.“

„Po roce 1989 jsem se dostal k jedné hodně zajímavé práci – dva roky jsem pracoval na branách, které jsou ve Františkánské zahradě. To je pro mě dodnes stěžejní práce. Ale dlouho mi tehdy trvalo vytvořit návrh, dva měsíce jsem vlastně jen plnil koš. Člověk něco dělá, trvá mu to, je nešťastný sám ze sebe, ze své nemohoucnosti, už je to pro něj třeba i utrpení. Ale já věřím tomu, že když po něčem toužíte, tak se to dříve nebo později splní. Kdo vydrží, ten vyhraje. Protože když na něčem intenzivně, poctivě pracujete, tak se vždy něco stane. Jen jde o to, aby člověk ten okamžik poznal. Ke mě to tehdy nakonec jednoho dne přišlo samo. Najednou mě napadlo: ‚Vždyť já udělám výjevy ze života Sv. Františka!‘ Začal jsem kreslit a během dvou hodin to měl hotové. Ale v sochařině je koncept jen začátek, pak začíná ta skutečná lopota. Práce s kovem je velmi náročná na čas. Ale zas má člověk možnost vytvořit něco, co ho časově přesáhne. Něco, co lidé budou dlouho vnímat, minimálně periferním zrakem. Kdyby v Praze nebyly domy a sochy, co tu jsou, tak jsou z nás jiní lidé. Všimněte si, že když se ocitnete třeba na Jižním městě, tak jste psychicky úplně jinde, než když jdete tady, po Karlově mostě. Protože to, co okolo sebe vidíme, to je zhmotněná kultura. Hmota je nám dána, my sami jsme z hmoty, takže je dobré, abysme o ní něco věděli, uměli s ní pracovat. A když potom uděláte dobrou práci – a budete mít trochu štěstí –, tak ten váš výtvor bude žít dál, i po vás. Já si myslím, že člověk má pracovat a myslet tak, jako kdyby žil nekonečně dlouho.“

/

„Since my early childhood, it’s been obvious that I was Humanities-oriented. All I used to do was drawing and I understood math less and less. I had A grades from History and Czech language but I almost didn’t pass Math. So I couldn’t go to a high school and I had to become an apprentice. But I got very lucky back then because my father sent me to become an artistic blacksmith at the workshop of master Habermann in Jihlava. For the first year and a half I was the only apprentice over there and I had five men taking care of me. They pushed everything they knew into me and I became an artist which was something I had wanted. Because my grandfather was a painter, my father was a painter, my brother is a painter, his wife is a painter, my wife is a painter, my mother-in-law was a painter, my father-in-law was a painter. I am the only sculptor among them.“

„After 1989 I got to a very interesting work assignment – for two years I worked on gates of the Franciscan Garden in Prague. That remains a crucial work for me. But it took me a long time to come up with an idea and make a draft, for two months I was basically filling up my trash bin. You do something, it takes some time, you get unhappy from yourself; you may even suffer from of your impotence. But I believe that if you long for something, it will happen, sooner or later. Who endures, wins. Because when you work hard, something always happens. But you have to recognize it. Back then it came to me all by itself in the end. Suddenly a thought crossed my mind: ‚I can make it as a tableau from life of Francis of Assisi!‘ I started to draw and made it in two hours. But the concept is just a start in sculpting, the real work comes next. A work with metal is very time-consuming. But it gives you have a chance to create something that will outlive you. Something that people will perceive, at least with their peripheral vision. If there were different houses and sculptures in Prague, we would be different people. You can see that when you are in the ‚Southern City‘ of Prague and when you walk here, on the Charles Bridge, it gets you mentally to two very different states. That’s because what we see around us is a materialized culture. Matter has been given to us, we are made of it, and so it’s good to know something about it, to know how to work with it. And when you manage to do a good work – and when you get little lucky – your work will live on, even after you’re gone. I think that a man should work and think as if he lived forever.“

__

Brána ve Františkánské zahradě / The Gate in the Franciscan Garden