Powered by Seat

HOPRG_2002a

„Já jsem takový potulný pianista, člověk, co se oženil s muzikou. Hrál jsem už na gymnáziu, vystupovali jsme s kapelou na různých večírcích a na plesech. Zažívali jsme s tím opravdu hodně švandy. Až takovou, že když jsem vystudoval fakultu, tak jsem cítil, že moje touha dál dělat muziku byla silnější, než pocit, že bych založil rodinu. A tak už to zůstalo. V roce 1970 jsme začali jezdit na Západ, většinou do Západního Německa, do Švýcarska nebo Švédska. Měl jsem tam samozřejmě přítelkyně, ale preventivně jsem usoudil, že bude lepší se nevázat. Protože jsem viděl, že by ta žena musela přetrpět moje neustálé muzikantské cesty, moji přítomnost-nepřítomnost. Dlouho jsem žil tak, že jsme jeden den pozdě večer skončili ve Stuttgartu a druhý den už hráli v Hamburku. A společné cestování muzikanta s manželkou se většinou nevyplácí. Muzikant musí mít prostor pro small-talk s hosty, pro komunikaci s okolím. Na to se mnohdy zapomíná. Dnes ráno jsem hrál v jednom pražském hotelu během snídaní. Je to moc příjemné prostředí a člověk se tam setkává prakticky s celým světem. Jsou tam lidé z Asie, z Ruska, ze Západu. To byla věc, která mě vždy na muzice lákala – že je internacionální, že může oslovovat kohokoliv. Mluvím několika jazyky, na každou zemi mám určitý repertoár. Vím, co mají lidé rádi a baví mě, když na to reagují. A vysloveně pookřeji, když je publikum znalejší a vyžádá si nějakou méně známou skladbu. Muzika je pro mě dodnes neustálá výzva – naučit se novou skladbu, doplnit si repertoár, uspokojit vždy nové publikum. A můj život je takový, že dělám, na co mám zrovna chuť. Třeba zahrát si o půlnoci. Kdysi jsme hrávali v Praze v klubu Alhambra a jeden číšník mi povídá: ‚Ty jednou umřeš na klávesách!‘ Řekl jsem mu: ‚Jo, to beru!‘“

/

„I am an itinerant pianist, a man who got married with music. I already played at high school, we used to perform with our band at parties and on balls. We had a lot of fun. So much fun actually, that when I graduated from university, I felt that my desire to go on doing music was stronger than to start a family. And it always remained that way. In 1970 we started going to the West, usually to West Germany, Switzerland or Sweden. I did have girlfriends over there but I made a preventive decision not to commit to a serious relationship. Because I understood that a woman would have had to tolerate my constant music trips, my presence-absence. For a long time I lived in a way that one night we finished a gig in Stuttgart and next night we had a show in Hamburg. And it’s usually not good if a musician travels with a spouse. Because he has to have space for small-talks with guests, for communication with people around. Musicians tend to forget about it. This morning I played in a Prague hotel during breakfasts. It’s a very nice place a you can meet practically the whole world over there. There are people from Asia, from Russia, from Western countries. That was something which I always liked about music – it’s internationality, the fact that you can speak to anyone through it. I speak several languages and I have a repertoire for every country. I know what people like and I enjoy when they respond to it. It makes me utterly happy when the audience is well-versed in music and requests a lesser known piece. Music is a constant challenge for me – to learn a new piece, to update my repertoaire, to satisfy a new audience. And I do what I feel like doing. Like playing a piano at midnight. A long time ago we played in Prague’s club Alhambra and a waiter told me: ‚You’re going to die on the keyboard one day!‘ I replied: ‚Yeah, that’s fine with me!’“

__

Video ze soutěže „Pianista roku 2014″ / „Pianist of the Year 2014″ video