Powered by Seat

HOPRG_2007a

„Celý život jsem dělal v ČKD Lokomotivka, hned po škole jsem tam nastoupil do učení. Táta byl zámečník, starší brácha zámečník, a tak mě na záměčničinu poslali taky. Ještě mi ani nebylo patnáct. Já jsem narozený v říjnu, takže jsem byl vždy o rok dopředu. Můj brácha byl takový knihomol, ale nebyl šikovný na řemeslo, a já to měl přesně naopak. Byl jsem trochu grázl, ale věci mi šly od ruky. Otec dělal v té době v ČKD vedoucího plánovaní a jednou mi povídá: ‚Vencovi – bráchovi –, tomu pomůžu, někam ho protekčně dostanu. Ale tobě, tobě spíš budu škodit. Ty se musíš prosadit sám.‘ A já se opravdu prosadil. Po třech letech v učení, okolo roku 1962, jsem se dostal na montáž lokomotiv. To byla špice, lepší místo v tom podniku pro zámečníka nebylo. Já byl v sedmém nebi. Dostal jsem se k ruce nějakému panu Koňatovi, takovému tvrdému, ale prima chlápkovi z Horních Počernic. Dost mě toho naučil. Měl změněnou pracovní dobu, chodil do práce o odcházel z ní o patnáct minut dřív – aby stíhal autobus. Ode mě vyžadoval, abych o tu čtvrt hodinu chodil dřív také, ale na těch posledních patnáct minut mi vždy navalil tolik práce, že to nešlo stíhat. Pan Koňata později zemřel, ale mě tohle zůstalo – postupně jsem si zvykl chodit do dílny na pátou ranní, o hodinu před ostatními. Zaprvé mě to bavilo, a za druhé jsem za tu hodinu vždy stihl tolik práce, kolik jsem jindy udělal za dvě. Celkově ta výroba dost jela, to byla opravdu výrobní linka. Vyrábělo se hlavně pro Sovětský svaz, stovky lokomotiv ročně, někdy i dvě denně.“

„Zůstal jsem tam jako jeden z posledních, byl tam až do chvíle, kdy to kleklo, kdy to rozprodali. A rozkradli. Hned po revoluci jsme tušili, že se něco stane, ale já jsem pořád doufal. I ve chvíli, kdy jsme viděli, že už padly i jiné velké státní podniky. Nakonec jsme padli i my. Cítil jsem to jako křivdu – že se nás tehdy nikdo nezastal, že tehdejší vláda nic neudělala. V můj poslední den, v roce 1990, jsem šel z podniku se svoji svářečskou kuklou a na vrátnici mě zastavila cizí ochranka. Že tam tu kuklu musím nechat, že se nic nesmí odnášet. To se ve mně vařila krev. Musel jsem se pak jít ožrat. Protože když jsem odcházel z dílny, tak jsem viděl, jak už tam stojí taková tlupa chlapů s řezákama a s pilkama v rukou. Naposled jsem se otočil a viděl, jak se na to vrhli – na měď, na železo, na všechno. To byla naprostá likvidace. Už během měsíců, které tomu předcházely, tam každou chvíli přijelo auto a lidé kupovali NC stroje za babku. A co se neprodalo, to se sešrotovalo. Můj ponk, pracovní deska, byla zhruba na místě, kde má dnes Sparta v O2 aréně střídačku. Když jsem tam šel prvně na hokej, tak jsem se rozhlídl a snažil se prostorově si to všechno představit – kde co stálo, kde co bylo. A už není.“

/

„I worked in ČKD Lokomotivka company my whole life, I started as an apprentice right after I finished school. My father was a locksmith, so was my older brother and so I was sent to be a locksmith as well. I wasn’t even fifteen at that time. I was born in October and so I’ve always been a year ahead. My brother was a bookworm but he wasn’t a skilful craftsman. I was the other way around. I was a punk but I could made things done. My father used to be a Head of Planning in ČKD and once he told me: ‚I will help Venca – that was my brother – to get ahead. But I will be hard on you. You have to break through on your own.‘ And I did. Around 1962, after three years as an apprentice, I got a position in montage of locomotives. That was the best, the best position for a locksmith in the whole company. I jumped for joy. I was assigned as an assistant of some Mr. Koňata, a tough but nice guy from Horní Počernice. He taught me a lot of things. He had a changed work hours, he used to come and go from work fifteen minutes earlier – so that he could catch a bus. And he insisted that I would come to work fifteen minutes earlier as well. But for the last fifteen minutes, he always gave me so much work that I couldn’t manage to finish on time. Later Mr. Koňata died but I went on with it – gradually I made a habit to come to work at five a.m., an hour before everybody else. For once I enjoyed the work and the second thing was that I was always able to do twice that much of work as on other times. The whole company’s production was huge, it was like a production line. We produced mainly for the Soviet Union, hundreds of locomotives per year, sometimes even two on a single day.“

„I remained there as one of the last people, until the moment it conked out, when they sold it out. When it got looted. Right after the Velvet revolution we suspected something to happen but I still had some hope. Even when we saw that other big state companies had fallen. In the end we did too. I thought it was an injustice – that nobody spoke up for us, that the government didn’t do anything. On my last day, in 1990, I was walking out of the factory, I carried my own welding helmet and I got stopped by an unknown security guys. They told me that I couldn’t take the hemlet, that nothing could be taken out of there. My blood was boiling. I had to go to get drunk later. Because as I was leaving my workshop earlier, I saw a bunch of men standing around with cutters and saws. I turned back for the last time and I saw how they threw themselves into work – to get copper, to get iron, to get everything. That was a total liquidation. Already in the months before this there were cars coning all the time, people bought CN machines for a song. The things that didn´t get bought were scrapped. My workbench used to stand more or less at the place of a current player’s bench of Spartas Prague hockey club in O2 arena. The first time I went to see a hockey game in there, I looked around and I tried to imagine the space and everything in it as it was – where everything used to stand. And stand no more.“