Powered by Seat

HOPRG_2010a

„Já pocházím z rodiny Demartini, která přišla do Prahy v 16. století. Okolo roku 1710 moji předci vystavěli domy na Malé Straně a zřídili si manufakturu na výrobu mýdel a voňavek. Bývali hlavní dodavatel na císařský dvůr ve Vídni. Za mého dětství se ale o takových věcech v mé rodině skoro nemluvilo – babička a tatínek raději mlčeli, abychom neměli problémy s bolševikem. Ale v osmi letech jsem se dozvěděla, že na Malé Straně, v Míšenské ulici, stojí domy, které naší rodině kdysi patřily. My jsme tehdy bydleli na Zahradním městě, v paneláku, a když jsme chtěli jet do centra, tak se říkalo, že se jede do Prahy. Já byla v tom svém věku docela solitér, a tak jsem se jednoho dne sbalila a sama vyrazila do té Prahy. Tehdy ještě ani nejezdilo metro. Ale našla jsem Malou Stranu, našla jsem Míšenskou ulici. Jen jsem nevěděla, kde přesně ty domy stojí. Šly kolem dvě starší dámy, a tak jsem se jich zeptala, jestli neví, kde měl Demartini továrnu na výrobu mýdel a voňavek. A ony říkaly: ‚No jo, holčičko, to víš, že víme! Tady bydlí pan Štěpánek a támhle naproti, celý ten blok, pět domů, to bylo ono.‘ Dodnes je tam ze dvora vidět starý tovární komín. A pak říkaly: ‚To byl moc hodný pán – asi myslely mého pradědečka –, moc hezky se staral o své zaměstnance!‘ Mě to samozřejmě potěšilo. Šla jsem se na ty domy podívat a když jsem odcházela, tak si pamatuji, že jsem jeden z nich pohladila. A právě tenhle dům se nám jako jediný podařilo zachránit – v devadesátém osmém roce jsme ho restituovali. Když jsem se tehdy dozvěděla verdikt soudu, tak jsem nejprve jela na Olšanské hřbitovy, k hrobům mých předků. Abych jim to oznámila. Věděla jsem, že by měli radost.“

„Jako dítě jsem si uvnitř toho domu představovala vanoucí záclonky – asi jsem tehdy viděla nějakou pohádku –, ale to mělo ke skutečnosti daleko. Po restituci nám dalších deset let trvalo dohodnout se s městskou částí na odprodeji druhé půlky domu. Museli jsme je přesvědčit, že to myslíme vážně. Že se o ten dům chceme hezky starat. V té době z něj už byla ruina, která se objevovala na fotkách na internetu jako ostuda Prahy. My jsme peníze na opravu neměli, ale především můj manžel se rozhodl, že udělá vše pro to, aby se ten dům dal dohromady. Pořád mi to připadá neuvěřitelné, ale dnes je mi padesát dva a mám dům, který jsem v osmi letech pohladila a kam jsem dala ušít vanoucí záclonky. A moje dcera si ve dvoře otevřela moc pěknou kavárnu pro místní lidi. Z toho mám velkou radost. Protože mně nezáleží jen na tom, aby se moje děti měly dobře, ale také na tom, aby na tom místě byly schopné pracovat. Aby se o něj dokázaly starat a předat ho zase dál. K rodině má totiž člověk vazbu, která jde napříč staletími. A přestože si dnes mnoho lidí myslí, že jednou umřou a pak už nic nebude, tak ta vazba jde v čase dozadu i dopředu.“

/

“I come from the family Demartini which came to Prague in 15th century. Around 1710, my ancestors built houses in Lesser Town and founded a soap and perfume manufacture. They used to be main suppliers for the imperial court in Vienna. But we didn’t talk about such things when I was young – my grandma and my dad used to keep the silence so as we didn’t have any problems with the Communist regime. But when I was eight, I learnt that in Lesser Town, in Míšeňská Street, there were houses which used to belong to my family. At that time, we used to live in Garden City, in a block of flats and whenever we wanted to go to the city centre, we used to say that we went to Prague. I was a solitary child and so I packed my stuff one day and set off on a journey to Prague. There wasn’t even a metro at that time. But I found Lesser Town and I found Míšeňská Street. However, I had no idea which houses to look for. There were two ladies passing by and so I asked if they knew where was Mr. Demartini’s soap and perfume factory. And they told me: ‘Well, girl, of course we know that! There is Mr. Štěpánek’s place and right there on the opposite side, that whole block, it’s five houses, that was it.’ You can still see the old chimney. And they also told me: ‘He was a nice man – they referred to my great-granddad –, he really took good care of his employees!’ I felt very pleased. I went closer to the houses and when I was leaving, I remember stroking one. And that particular house we managed to save as the only one – we got it back in the restitution in 1998. When I heard the verdict of the court, I went to Olšany Cemetery to my ancestors’ grave. To tell them the news. I knew they would be pleased.”

“As a child I imagined having airy curtains – I must have see it in a fairy tale –, but the reality was far away. After the restitution, it took us ten years to achieve the settlement with the municipality regarding the sale of the second half of the house. We had to persuade them that we were serious. That we wanted to take care of the house. It was a ruin at that time which used to appear on the Internet as a shame of Prague. We didn’t have money for a renovation but it was my husband who decided to do as much as we could for the house. It still seems unbelievable but I’m fifty-two and I have a house which I stroked and which I furnished with airy curtains. My daughter opened a nice café in the courtyard for local people. It makes me happy. Because it doesn’t only matter that my kids have nice lives, what also matters is that they are able to work in this place. To be able to take care of the place and then pass it on. Because the family bond goes through history. And even though some people think that they die and that’s it, this bond goes back and forth in time.”