Powered by Seat

HOPRG_2011a

„Poslední dobou hodně fotím. Přemýšlím o tom, že mám za minulý rok 35 000 fotek a že bych z nich rád vybral ty dobré. Ale těch bude možná tak deset. Deset fotek z pětatřiceti tisíc, za které bych se postavil. Byl bych rád, aby jich bylo víc, ale já jsem byl vždy hodně sebekritický. V jakékoliv tvorbě, ve všem, co se nedá popsat číslem. V děství jsem vždy něco nakreslil nebo vyrobil, máma mi říkala ‚Péťo, vždyť je to hezký!‘, ale mně se to prostě nelíbilo. Dnes pracuji různě u divadla a po festivalech, neživím se obrazem, ale tvorba je pro mě strašně důležitá, hluboká věc. A pak je tu ještě jedna věc, která s tím souvisí – před deseti lety mi diagnostikovali epilepsii. A zjistil jsem, že nedostatek sebedůvěry je jedna z věcí, která mi způsobuje záchvaty. Protože já nemám epilepsii v mozku, ale mívám záchvaty, které jsou způsobené extrémní přecitlivělostí. Je to, jako bys měl angínu, ale přitom neměl horečku a nebolelo by tě v krku. A stejně byl ležel doma a byl úplně vyřízený. Když by se pět mých dobrých kamarádů rozešlo se svýma holkama a řekli by mi to v jeden den, tak mně to bude fakt hodně líto. A je možné, že večer dostanu záchvat.“

„První tři měsíce po té diagnóze jsem se srovnával hlavně s tím, že můžu každou vteřinu umřít. Jednou jsem v té době stál na Černém mostě, čekal na nástupišti metra. Projížděl kolem mě první vagón a já najednou dostal záchvat. Spadl jsem dopředu a hlavou do toho vagónu narazil. Do nemocnice mě dovezli téměř mrtvého. Byl jsem z toho potom opravdu špatný. Následující měsíc jsem v zrcadle viděl strup, co jsem měl na čele. Připomínal mi, co se stalo. A co se může stát kdykoliv znovu. Po čase jsem si řekl, že to tak prostě musím vzít. Protože jinak bych mohl přemýšlet, že každý další krok můžu být můj poslední. A chcípnul bych v úzkosti a v depresi. Zešílel bych. Místo toho jsem začal hodně malovat a chodit na desetihodinové procházky s foťákem. A to fakt pomohlo. Pomohlo chodit, pomohlo vidět, vnímat, přemýšlet o jiných věcech. Pomalu a jistě se od té doby stavím na nohy. Věřím si dnes mnohem víc, než před deseti lety. Často si vzpomenu na to, co mi vždy říká máma: ‚Zkus si víc věřit!‘ V první třídě na základce jsem pro ni udělal linoryt, můj autoportrét. Máma ho má dodnes doma, hned vedle vstupních dveří. Vidím to pokaždé, když za ní jdu a pokaždé si říkám: ‚Ježišmarja!‘ Ale na druhou stranu jsem rád, že to tam je. Protože skrze to vidím, jak se posouvám. Nedávno jsem se na to zadíval a řekl si, že na to, že mi tehdy bylo sedm, je to vlastně dobré. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, ale z toho jsem měl radost. Protože minulý rok bych si to ještě neřekl.“

/

„I’ve been taking a lot of pictures lately. I have 35 000 photos from the last year and I would like to choose the good ones. But there may be only ten of those. Ten photos for which I stand out of thirty-five thousands. I would like it to be more but I’ve always been very self-critical. In any creative work, anything that cannot be quantified. When I was a child I used to draw or make something and I didn’t like it, despite my mom telling me ‚It’s nice, Péťa!’. Now I do various jobs in theatres and on festivals, I don’t make a living as a visual artist, but creative work is something very important and deep for me. And then there is another thing that is connected with it – ten years ago I was diagnosed with epilepsy. And I found out that the lack of self-confidence is one of the things that causes my epileptic seizures. Because I don’t have the epilepsy is a brain, my seizures are cased by my extreme oversensitiveness. It’s as if you had an angina but you wouldn’t have a fever or sore throat. But you would still lie at home, totally exhausted. If five of my good friends broken up with their girlfriends told me about it during a single day, I would get really sorrowful. And I would possibly get a seizure that night.“

„After being diagnosed, I spent the first three months by coming to terms with the fact that I can die any second. One day I stood at the Černý Most metro station, I was waiting at the platform. As the first vagon went by, I got a seizure, fell forward and hit it with my head. I was almost dead when they brought me to the hospital. It was really hard for me. For the next month, every time I looked into a mirror I saw a scab on my forehead. It was reminding me of what happened. And what can happen again, anytime. After a while I thought that I needed to accept it as it was. Because if I hadn’t done it, I could think that my every step could be my last. And I would have died depressed and full of anxiety. It would have driven me crazy. Instead, I started painting a lot and going on a ten-hour walks with a camera. And that helped me. It helped me to walk, to perceive things, to think about different things. Since then I have been slowly getting up on me feet. I have much more confidence now than I had ten years ago. I often remember what my mom used to tell me: ‚Try to have more faith in yourself!‘ When I was in the first grade at the primary school, I made her a linocut, my self-portait. Mom still has it at home, right next to the entrance door. I see it every time I go visit her and I always think: ‚Oh Geez!‘ But on the other hand I am actually glad it’s there. Because through it I can see my progress. Recently I looked at it and I thought that it’s actually good for a seven-year-old. I have a long way to go but this made me happy. Because a year ago I wouldn’t have thought that.“

__

Ukázka z tvorby / One of his photos