Powered by Seat

HOPRG_2019a

„Hodně mě ovlivnila 50. léta. V roce 1948, když začala totalita, mi bylo patnáct. Můj tatínek byl prvorepublikový novinář, který se stýkal s různými velikány té doby, a tak jsem tušila, co se děje. Ale moc jsem o tom tehdy sama nepřemýšlela. Jenže jsem to pocítila v tom, že jsem se nedostala na školu, na gymnázium. Zkoušky jsem udělala, ale pak nám napsali, že mě přijmout nemohou. Tehdy se ošklivě kádrovalo, mnoho lidí bylo označováno za nepřítele. Tatínek byl za války totálně nasazený, pracoval jako vedoucí českého personálu v Domě armády, a to pro ně byl důvod, abych studovat nemohla. Moc mě to mrzelo. Především po letech, kdykoli jsem si na to vzpomněla. Ale prostě jsem to tehdy vzdala. Chtěla jsem jít po gymnáziu na medicínu, a tak jsem se nakonec s bídou, s pomocí známých, dostala alespoň na dvouletou zdravotní školu bez maturity. Podobnou zkušenost mělo mnoho lidí z mé generace, hodně holek se například šlo vyučit soustružnicemi. Musely jsme jít dělat práci, která nás vlastně nebavila, a tak se holky rychle vdávaly a měly děti. Z mé třídy během prvních let mateřství pracovala snad jediná. Byly z nás na dlouhá léta maminky, byly jsme s dětmi doma. Ale byl veliký problém sehnat byt. Mnoho manželství tehdy ztroskotalo na tom, že lidé bydleli u rodičů. Když bylo mému synovi sedmnáct, tak se nás z bytového úřadu zeptali, jestli ještě trváme na žádosti o byt. Podávali jsme ji, když syn ještě nebyl na světě. Ale všechno šlo jen skrze různé protekce. Stejně tak i na vysokých školách. Jak jsem později pracovala s doktory, tak vím, že při přijímání studentů to fungovalo třeba i tak, že člověku, který na to měl vliv, někdo přinesl klíče od Žigulíka. Taková byla doba. Ale není možné srovnávat s tím, jaké je to dnes – to je největší chyba, kterou lidé mého věku dělají. Protože nemůžete srovnávat nesrovnatelné. Tehdy se jinak přemýšlelo, jinak žilo. Ale musím říct, že když dnes slyším rétoriku některých politiků, tak si připadám, jako bych v těch 50. letech opět byla.“

/

„I was heavily influenced by the 1950′s. I was fifteen in 1948 when the totality began. My father had worked as journalist during the First Republic, he used to know many big names of the time, and so I had a clue about what was going on. But I didn’t think much about it. I did have a chance to experience it though – by not being accepted to a grammar school. I passed the tests but then they wrote to us that they couldn’t enroll me. These were the times when people were being screened, many people were marked as enemies. My father was a forced labor during the war, he worked as a head of Czech personnel in the House of the Army. For them, that was a reason enough to ban me from studying. I was really sad about it. Especially years later, every time I thought about it. But I simply gave up back then. At first I wanted to study medicine at a university and so at least I applied – and with help of people my family knew – got into a two-year medical school without high school graduation diploma. Many people of my generation had a similar experience, a lot of girls went to learn to be lathe operators. We had to do work that we didn’t really enjoy and so girls married young and had kids. And I think that only one girl of my class worked during the first years of motherhood. For many years we were mommies, at home with children. But it was really difficult to find a flat. Many marriages fell apart because people had to live with their parents. When my son was seventeen, the housing office asked if our interest in a flat still persists. We submitted the application when my son wasn´t even born yet. But everything functioned only through favoritism. At universities as well. When I later worked with doctors, I know that during the admission it sometimes worked in a way that somebody gave the man with influence a set of car keys. That’s how it was back then. But it’s not possible to compare it with how it is these days – that’s the biggest mistake people of my age do. Because you cannot compare incomparable. Back then, people thought and lived in a different way than they do now. But I have to say that when I hear rhetorics of some of the politicians, it feels to me like I am back in the 1950′s.“