Powered by Seat

HOPRG_2020a

„Po válce jsem nastoupila k sestrám do klášterní školy a jejich život se mi zalíbil. To, že předávaly své životní zkušenosti, to, že se chovaly slušně, že se staraly o ostatní. Že vychovávaly a vzdělávaly děti. Že se staraly o sirotky, kterých bylo po válce hodně. Já jsem byla mladá, ale za války jsem samozřejmě vnímala nejistotu a strach, který panoval, viděla utrpení člověka. U těch sester jsem najednou cítila, že přichází nový čas, že přichází svoboda. Ráda jsem se modlila, nacházela krásu v Písmu a prohlubovala svůj vztah k Pánu Bohu. Zatoužila jsem mu sloužit. A skrze něj sloužit lidem.“

„V únoru 1948, kdy vítězili komunisté, jsem nastoupila do kláštera jako čekatelka. Ale s rodiči jsem měla velký boj. Maminka tam tehdy jednoho dne přijela a řekla: ‚Nechceme, aby byla sestrou!‘ Jenomže s pláčem odjížděla. Já si také poplakala, protože mě to domů za rodiči a sourozenci táhlo, ale už jsem byla pevně rozhodnutá. V padesátém roce jsem skládala první sliby a dostala se do kláštera v Bojkovicích. Tam už nám tehdy komunisté vzali školu a další budovy, zůstaly nám jen děti, o které jsme se staraly. Já tam byla ale jen od května do září, protože 27. září komunisté přišli, řekli, že klášter není dobře využívaný a odvezli nás pryč. Ve dvě hodiny po půlnoci jsme nasedaly do připravených autobusů, jen s nejpotřebnějšími věcmi. Věděly jsme o tom, že v Rusku vyváželi řeholníky na Sibiř, a tak jsme vůbec nevěděly, kde skončíme. Nakonec nás odvezli do jiného kláštera, kde už měsíce před námi soustřeďovali kněží. Spalo nás tam sedmnáct v jedné místnosti. Musely jsme se nějak živit, a tak jsme další roky pracovaly v různých továrnách. Například ve Vrchoslavi ve šroubárně, kde jsme bruskou dělaly a začišťovaly rýhy, nebo později – kdy oddělili nás mladé sestry od těch starších a vyvezli nás zase jinam – ve Varnsdorfu, kde jsme pletly punčochy. Uklidili nás do pohraničí, abychom nebyly na očích. Neustále nás hlídali a hned jak jsme se trochu zapracovaly, tak už nás vezli jinam. Chtěli nás umořit. Už když nás odváželi tehdy poprvé jsem si říkala: Proč? Ale věděla jsem, že všechno pomíjí. A snažila jsem se vše, co se nám dělo, odevzdávat Pánu Bohu – věděla jsem, že on bude mít poslední slovo.“

/

„After the war I started to go to a convent school where nuns taught and I liked their way of life. I liked how they shared their life experience, how they acted in a decent way, how they took care of others. How they raised and educated children, took care of orphans which was a numerous group after the war. I was still young but of course I noticed the prevailing uncertainty and the fear during the war, I saw the suffering of man. When I was among the nuns, I suddenly felt that a new era had come, a time of freedom. I liked to prey, in time I found the beauty of Bible and I deepened my relation with God. I yearned to serve him. And to serve people through him.“

„In February of 1948, when Communists were taking over, I entered the convent as a novice. But it was a great struggle with my parents. My mom arrived the the convent one day and said: ‚We don’t want her to become a nun!‘ But she left in tears. I cried as well because I was drew by the idea of being with my parents and siblings. But I had already made my mind. In 1950 I gave my first vows and I got into the convent in Bojkovice. The Communists had already taken our school and other buildings over there, all that we were left with were children. And so we took care of them. But I lived there only since May until September because on 27th of September they came one night, said that the convent was not used efficiently and drove us away. We were getting on parked buses at 2 a.m., carrying only the most basic things. We knew that in Russia they had been deporting monks to Siberia and so we were unsure where we would end up. Finally they took us to another convent building where they had already been gathering priests few months before. There were seventeen of us sleeping in a single room. We had to do something to feed ourselves and so in the following years we worked in various factories. For instance we worked in a screw factory in Vrchoslav where we used grinder to make and neaten screw grooves, or later – after they had split us younger nuns from the older ones – we wove stockings in a factory in Varnsdorf. They removed us our of sight to the borderlands. They monitored us all the time and as soon as we got trained in a factory, they moved us somewhere else. They wanted to wear us down. Already on the first night, when they were driving us away, I thought: Why? But I knew that everything passes away. And everything that was happening to us, I tried to pass to the Lord God – I knew that he would have the last word.“