Powered by Seat

HOPRG_2021a

(1/2) „Otec hrál basket za národní manšaft. Jednou se chystali jet do Maďarska, bydleli v Tyršově domě, estébáci tam udělali šťáru a otce s nějakou záminkou zatkli. A od té chvíle se už v žádné basketbalové ročence neobjevil. Dělali, jako by nikdy neexistoval. Mně byly dva roky, když otce zavřeli, a až do osmi let jsem žil s tím, že hraje basket v Maďarsku. Jak to je, jsem se dozvěděl až v deseti letech, kdy jsem si s ním začal dopisovat. Tehdy dědeček uznal, že bych už mohl mít natolik rozumu, že bych se z toho nemusel sesypat a nemít z toho trauma. Ve dvanácti letech jsem byl otce poprvé navštívit v Leopoldově, což byla v podstatě likvidační věznice pro politické vězně. Otec dostal čtyřiadvacet let. Nakonec si odseděl jedenáct, byl propuštěn po amnestii v roce 1960. Seděl nejprve za nic, později mu trest prodloužili, protože se v Jáchymově zapojil do skupiny, která to tady nechtěla nechat spát. To byli lidé, kteří měli, podobně jako bratři Mašíni, naivní představu, že se sem v těch 50. letech ještě vrátí nějaká západní armáda a nastolí tu pořádek. V tom, jaké poměry tu tehdy panovaly, jsem si já udělal jasno právě během dvou návštěv té věznice. Jednou jsme tam seděli ve strážním domku, kam ostraha vodila vězně, a vedla nás seděla jedna paní. Přišel velitel věznice a zeptal se: ‚Kto so mnou chcel hovoriť?‘ Paní odpověděla: ‚Já. Dostala jsem zprávu, že je na tom manžel hodně špatně, že může kdykoliv umřít. Chtěla bych ho ještě vidět.‘ ‚Máte nárok na návštěvu?‘ ‚Nemám.‘ ‚Tak o čem se bavíme?‘ Víte, říká, a to byla věta, kterou si pamatuji dodnes: ‚Keby váš muž teraz zdechnul, aj tak vás tam nepustím!‘ A bylo vymalováno, alespoň pro mě. Říkal jsem si: Pane Bože, tahle lůza tady poroučí! Musím dělat všechno proto, abych se s nimi nikdy nedal dohromady. Později jsem byl za tuhle zkušenost vděčný, protože mě to zachránilo od nějakých kariérních pohnutek, od myšlenky, že bych si někdy pomohl tím, že bych vstoupil někam, kde na zdi visí rudá hvězda.“

/

„My father played basketball in the national team. Once, before they planned to go play in Hungary, they had stayed in Tyrš house in Prague. Secret police made a raid in there and they arrested my father under some pretense. Since then he disappered from all the following basketball yearbooks. They pretended as if he never existed. I was two years old when they arrested him, until the age of eight I thought he was in Hungary, playing basketball. I was told how it was when I was ten, that’s when I started to exchange letters with him. My grandpa concluded that I was reasonable enough not to break down from it. When I was twelve, I visited my father for the first time in Leopoldov which was a prison in Slovakia made to dispose of prisoners of state. My father was sentenced to twenty-four years. In the end he spent eleven years in jail, he was released after the amnesty of 1960. At first he got behind bars for nothing at all, later they extended his punishment because when he was in the Jáchymov labor camp, he joined a group that didn’t want to let the regime be as it was. These were people who, similarly to the Mašín brothers, still had the naive idea in 1950′s that a Western army would come back and restore order. I made a pretty clear idea about the situation during my two visits of my father in the prison. Once we were sitting there in a guard house where they brought prisoners to meet visitors and there was a woman sitting next to us. A prison commander came in and asked: ‚Who wanted to talk to me?‘ The woman replied: ‚I did. I got a message that my husband is in a very bad condition, that he could die any moment. I would like to see him.‘ ‚Do you have the entitlement to see him?‘ ‚I don’t.‘ ‚So what are we talking about?‘ You know, he said, and that’s the sentence I still remember clearly, ‚If he died right this moment, I still wouldn’t let you see him!‘ That was it, at least for me. I thought: Oh my God, such rabble boss everyone around! I have to try hard so that I never have anything to do with them. Later I was grateful for this experience because it saved me from thoughts about having a career of a sort, from having a thought that I could ever help myself by joining a place with the red star on the wall.“