Powered by Seat

HOPRG_2022a

(2/2) „První, co mě napadlo, bylo, že takovým lidem nebudu dělat idiota v lidové armádě. Byl jsem zdravý, modrá knížka mi nehrozila, a tak jsem to vyřešil šachtou. Žil jsem na Ostravsku, kde stejně nebylo moc co jiného dělat, takže jsem tam nakonec zůstal pětadvacet let. A nestěžoval jsem si – narazil jsem na úplné debily i na úplně normální lidi. Po osmdesátém devátém jsem viděl ten zlom – ti, co na pozdrav ‚Zdař bůh!‘ vždy řvali, že se zdraví ‚Čest práci!‘, najednou začali zdravit ‚Zdař bůh!‘. Takže já jsem je zdravil ‚Čest práci!‘. Říkal jsem jim: ‚Nestyďte se, hoši. Celou dobu jste nás kurva zdravili ‚Čest práci!‘, tak zdravte dál, ne? Nic na tom není. Byli jste červení, plánovali jste borcům dovolené v prvomajovém průvodu, kdo nepřišel, tak v létě neměl dovolenou, a teď nás chcete zdravit ‚Zdař Bůh!‘? Když mám jednou za čas třídní sraz ze základní školy, tak vidím, že pár lidí setrvalo na svém. Někteří si to v hlavě holt asi nesrovnají nikdy. Se mnou chodil na základku borec, jehož otec byl členem ÚV KSČ. V něm to zůstalo tak, že vždy po pár pivech vykřikuje, že musí přijít nový Únor. To jsem vždy říkal: ‚Musím jít domů, děcka, protože jinak ho vezmu židlí.‘ Tohle jsou věci, které prostě nemůžu akceptovat. I proto, že jednou se na tom srazu objevil i jiný spolužák, kterého jsem neviděl pětačtyřicet let. Přijel ze Švýcarska, kam v roce 1968 emigroval. Předtím chvíli vedl v Brně na Špilberku vinárnu, kterou rádi navštěvovali i cizinci. Chodila za ním StB, aby donášel, s kým se vídají. Poslal je do prdele. Poprvé, podruhé i potřetí. Tehdy na něj nastoupili a zmlátili ho tak, že nemohl mít děti. Takže tenhle člověk tam sedí a vedle něj nějakej Karásek, co se tehdy třeba i mohl mít dobře – aby ne, když měl tátu v ÚV – nostalgicky vzpomíná a vykládá o tom, jak by chtěl tu dobu vrátit. Když se plánoval další sraz, tak už jsem říkal: ‚Pokud přijde Karásek, nemůže tam být Fráňa‘ – to jsem já. Karásek i Fráňa, to nedopadne dobře.“

/

„The first thing I realized was that I didn’t want to be in their moronic army. I was healthy so there was no way I could get a remission of the military service so I solved the situation by going to the shaft. I lived in Ostrava region where there weren’t much of other possibilities anyway and in the end I stayed there for twenty-five years. And I didn’t complain about it. I met complete idiots in there just as I met decent people. After 1989 I could see the turn – those who had always used to scream that one should greet people ‚Honorable work!‘ and not ‚God bless you!’, suddenly greeted me with ‚God bless you!’. I used to tell them: ‚Don’t be shy, guys. You always used to greet us with fucking ‚Honorable work!‘ so don’t worry and keep do that. There’s nothing to it. You were red, you used to plan everybody’s vacation by telling them to participate in the May Day parades – the ones who didn’t come weren’t allowed to have any vacation during the summer – and now you want to greet us with ‚God bless you!’? When I sometimes visit a primary school reunion, I can see that some people have remained at their former positions. I guess some people will never get it straight. There was a guy in my class whose father was a member of the Central Committee of the Communist party. He still has it in him in a way that after a few beers he shouts that a new ‚Victorious February‘ is needed. When I hear him like that, I always say: ‚I need go, guys, otherwise I will have to hit him with a chair.‘ These are things that I simply cannot accept. Also because one time there was another classmate at the reunion, a guy I hadn’t seen for fourty-five years. He travelled from Switzerland where he emigrated in 1968. Before that he ran a wine bar in Brno for a little while. There were also foreigners visiting the place and so the Secret police came and wanted him to inform on whom the foreigners meet. He sent them to hell. The first, the second and the third time. At that moment they came and beat him in a way that he became infertile. So this man sits there at the reunion and next to him there’s this guy called Karásek – who may have led a decent life during the socialism; he had the dad in the Central Committee, after all – who reminisce about the times with nostalgy and says how he wants to bring it back. When they planned the following reunion, I told them: ‚If there’s Karásek, there cannot be Fráňa‘ – that’s me. Karásek and Fráňa, this is not gonna end up well.“