Powered by Seat

HOPRG_2023a

„Ten years ago I got married in Bucharest, Romania. That’s where my wife grew up. On our way back, we we had eight hour layover in Warsaw. We had almost no money left and eight hours with nothing to do. So we took a taxi to the city. I told the driver: ‚Take us somewhere interesting!‘ So he took us where he thought we wanted to go. Which was a terrible place. There was McDonald’s and everything else you can see in the cities of United States. Big modern buildings, fast food chains. So we started to walk through the streets. My wife was really nervous that we’re gonna miss our flight but we walked and walked and walked, exhausted after the wedding. Finally, when there was about three hours left, I noticed that the area was getting more and more beautiful. Buildings were becoming older and more unique, the architecture was glorious. Something I’d never seen before – I had never travelled much outside of the United States. So three hours left, everything’s beautiful, but my wife of two days was ready to kill me. ‚We are gonna miss our flight! We are leaving right now!’, she declared. ‚But look how beutiful it is!‘ ‚ I’am not moving another foot!‘ So I said: ‚Fine. But look, right there, that intersection, literally two hundred feet from us, it looks like there might be something!‘ ‚Not moving!‘ ‚OK, I’ll tell you what, love. You give me ninety seconds – in thirty seconds I’am gonna run fast as I can to that intersection, in thirty seconds I’am gonna move my head around and in thirty seconds I’am gonna come back! Give me ninety seconds.‘ ‚OK!‘ We shook hands and I started running. I made it to the intersection, I looked around and it was the most beautiful place I’d seen in my life. And I mean it. For me, it was a feeling like there were angels singing above, like there was a rainbow and sparkling fireworks. Simply amazing. In reality, there was a giant open square. We don’t have those in America so I was really in shock. I saw people hanging out, having coffee, reading books, talking to each other, smiling, laughing, ‚ha, ha, ha, hi, hi, hi‘ – having the best time of their lives. So I ran back to my wife and catching my breath, I said: ‚Honey, you’re not going to believe what I just saw!‘ I tried to tell her and she replied: ‚You mean you saw a square? Every city in Europe has a square, it’s not a big deal.‘ Well, it was a big deal for me. So she said ‚OK, fine, within ten years, I promise you, you gonna get a trip and you can go to Warsaw.’“

„So now, ten years later, we have two wonderful daughters, a one year old and a five year old, I run a succesful business in Sillicon Valley, I work hard and my wife recently told me: ‚Take a week off and go anywhere you want. Go, clear you mind, and come back relaxed. Where do you want to go?‘ I said: ‚Warsaw! I promised myself!‘ I went, I stayed at a hotel at that very square, had the coffee, did the ‚hi, hi, hi, ha, ha, ha’, had the European experience. Now I came to Prague and I’ve never been so impressed. Being here feels like magic, like a fantasy – something that’s not in my reality. Beside the architecture it’s especially two things that I’ve noticed. I see all these big groups of tourists, I guess mainly from Italy or Spain, going through the streets, singing. They are not even drunk and they do it in a really joyful way. For me that’s incredible to see. The second thing is the Astronomical Clock. Because when I open my window in the hotel, I’m looking right at it – I wanted to be at the square again, obviously. And every hour, when the bell rings and the little people go around in the clock, everyone is excited. Where I live nobody gets excited about anything anymore! But people get really impressed by the Clock. And there’s this feeling of doing something together. Hundreds, maybe even thousands, of people stand together, wait for twenty minutes and then look at it in awe, they smile, they clap. And all because of the few statues. This really is my week in Narnia.“

/

„Před deseti lety jsem měl svatbu v Bukurešti. Moje žena totiž vyrostla v Rumunsku. Když jsme se tehdy vraceli do Spojených států, tak jsme měli osmihodinový přestup ve Varšavě. Neměli jsme už skoro žádné peníze a měli osm hodin volného času. A tak jsme si vzali taxi do města a řekli: ‚Vemte nás na nějaké zajímavé místo!‘ Řidič nás vzal tam, kde si myslel, že chceme být. Což bylo hrozné místo. Byl tam McDonald’s a všechno ostatní, co člověk může vidět v amerických městech. Velké moderní budovy a řetězce rychlého občerstvení. A tak jsme šli pěšky do okolních ulic. Moje žena byla hodně nervózní, že nám uletí letadlo, ale prostě jsme šli a šli, unavení po té svatbě. Nakonec, když nám do odletu zbývaly už jen tři hodiny, jsem si všiml, že se dostáváme do čím dál krásnější oblasti města. Budovy byly starší a více jedinečné, jejich architektura ohromující. Něco takového jsem tehdy vůbec neznal – nikdy jsem toho mimo Spojené Státy moc neprocestoval. Takže zbývaly tři hodiny, všechno okolo bylo nádherné, ale moje novomanželka byla připravená mě zabít. ‚Uletí nám to! Jedeme na letiště, okamžitě!‘, vyhlásila. ‚Ale podívej, jak je to tu krásné!‘ ‚Už se nepohnu ani o krok!‘ A tak jsem řekl: ‚Dobře. Ale podívej na támhletu křižovatku, doslova dvě stě kroků od nás. Vypadá to, že by tam něco mohlo být!‘ ‚Ani krok!‘ ‚Fajn, tak já ti řeknu, jak to uděláme, lásko. Dej mi devadesát vteřin – prvních třicet vteřin poběžím, seč mi síly budou stačit, k té křižovatce, dalších třicet vteřin se budu rozhlížet kolem dokola a posledních třicet vteřin poběžím zpátky! Dej mi devadesát vteřin.‘ ‚Dobře!‘ Potřásli jsme si rukama a já se rozeběhl. Dostal jsem se na křižovatku, rozhlédl jsem se a bylo to to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděl. Opravdu. Pro mě to tehdy byl pocit, jako by na nebi zpívali andělé, jako by se nade mnou klenula duha a celé to ozařovaly ohňostroje. Prostě něco úžasného. Ve skutečnosti přede mnou bylo obrovské náměstí. Takové my v Americe nemáme, a tak jsem z toho byl opravdu v šoku. Viděl jsem, jak lidé odpočívají, jak pijí kafe, čtou knihy, mluví spolu, smějí se, dělají ha, ha, ha, hi, hi ,hi – zdálo se, že právě prožívají nejlepší chvíle svého života. A tak jsem doběhl zpět za manželkou, popadl dech a řekl: ‚Miláčku, neuvěříš, co jsem právě viděl!‘ Snažil jsem se jí to popsat a ona se zeptala: ‚Takže chceš říct, že jsi viděl náměstí? Každé evropské město má náměstí, na tom nic není.‘ Ale pro mě to byla velká věc. A tak nakonec řekla: ‚Dobře, slibuji, že do deseti let si uděláš výlet a vrátíš se do Varšavy‘.

„Takže dnes, o deset let později, máme dvě krásné dcery, jednoletou a pětiletou, já vedu úspěšný podnik v Silicon Valley, hodně pracuji a moje žena mi nedávno řekla: ‚Vem si týden dovolenou a jeď kamkoliv chceš. Jeď, vyčisti si hlavu a vrať se odpočatý. Kam se chceš podívat?‘ Řekl jsem: ‚Do Varšavy! Slíbil jsem si to!‘ A tak jsem jel, ubytoval jsem se v hotelu, který byl přímo na tom náměstí, měl jsem to kafe, zasmál jsem se hi, hi, hi, ha, ha, ha, měl celý ten evropský zážitek. Teď jsem přijel do Prahy a jsem ohromený jako nikdy předtím. Být tady je pro mě kouzelné, připadám si jako bych se ocitl ve světě fantazie – někde mimo moji realitu. Krom architektury je to především ze dvou důvodů. Neustále vídám velké skupiny turistů, zdá se, že především z Itálie a Španělska, které jdou ulicemi a zpívají. Nejsou dokonce ani opilí a vyzařuje z nich opravdová radost. To je pro mě něco neuvěřitelného. Druhý důvod je Orloj. Protože když otevřu okno svého hotelu, tak se dívám přímo na něj – znovu jsem chtěl samozřejmě bydlet na náměstí. A každou hodinu, když zazvoní zvonek a ty malé postavičky pochodují na Orloji, jsou lidé u vytržení. Tam, kde já žiju, už nikdo nebývá u vytržení z ničeho. Ale z Orloje jsou lidé opravdu nadšení. A když ho sledují, tak je ve vzduchu cítit, jak to všichni společně prožívají. Stovky, možná tisíce lidí stojí bok po boku, dvacet minut čekají a pak na to s úžasem hledí, smějí se a tleskají. A to všechno kvůli několika sochám. Tohle je skutečně můj týden v zemi Narnie.“