Powered by Seat

HOPRG_2026a

„Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let, už tu nemohli dlouho být, ale přesto je to smutné a zaskočilo mě to. Rodiče o smrti nikdy nechtěli mluvit. Ani slovo. Jednou jedinkrát maminka, když už jí bylo hodně špatně a sotva mluvila, řekla, že by chtěla… a teď si nemohla vzpomenout, hledala slova… že by chtěla eutanazii. Asi o tom hodně sama přemýšlela, ale mluvit o tom nedokázala. Oni byli z generace, pro kterou jako by smrt neexistovala. Nemluvilo se o tom, jestli se koupí hrob, nemluvilo se o nemocných lidech, nemluvilo se o invalidech – ti na ulicích v době socialismu nebyli. Všichni byli šťastní a zdraví. Moji rodiče se vzali v padesátém roce, v téhle nejtvrdší době začali budovat rodinu a od té doby se neustále tvářili, že je všechno v pořádku. A to jim vydrželo až do poslední chvíle.“

„Posledních pět let jsem se o ně intenzivně starala. Chodila jsem za nimi skoro každý den, obden jim vozila jídla k obědu, pracovala jsem do noci, zanedbávala rodinu a vše ostatní. Ale oni tu moji starost brali za samozřejmou. Sami už se nepostarali o nic. A jelikož jsme o tom nemluvili, tak na tu svou nemohocnost nebyli připraveni. Bydleli v bytě, kde byla vana, kde byly prahy, kde se nedalo pořádně projít, natož projet s vozíkem. Všechno jsem musela řešit já a bylo to vyčerpávající. Maminka seděla, nemohla už vůbec chodit, a říkala: To mě vůbec nenapadlo, že to dopadne takhle. A to jí bylo už skoro devadesát. Jednou, když jsem si v té době půl roku předem zaplatila dovolenou, jsem zjistila, že maminka přestává chodit, a řešila jsem, jestli tedy dovolenou zruším, jestli maminku nechám doma tátovi na krku, nebo jestli ji umístím do odlehčovací služby. Rozhodla jsem se a rozhodla se špatně. Dala jsem ji do odlehčovací služby a ona se mnou úplně přestala komunikovat. Když jsem se za čtrnáct dní vrátila, tak mi vyčetla „Tys mě sem dala!“ a už se mnou nemluvila.“

„Mám to za sebou. Měla bych si říct: Teď už mají klid. Ale nemám ho já. Protože neustále přemýšlím, jestli jsem neměla udělat něco jinak. Jestli jsem se neměla postarat dřív, později, nebo jestli jsem se neměla tolik starat? Nikdo vám v tomhle neporadí. Naštěstí to člověk zažije jen jednou v životě. Já si dnes hlavně říkám, že se o sebe musím postarat včas, aby tohle nezažily moje děti. Aby pak nevzpomínaly jen na to, jak se o mě musely starat. Takováhle dlouhodobá péče totiž bohužel zastíní to, co člověk s těmi rodiči prožil hezkého dřív. Na to já teď hrozně těžko vzpomínám. Snažím se lovit z paměti to hezké, ale když o nich dnes přemýšlím, tak vidím, jak leží v posteli a mlčí. Jak se na mě podívají, ale ihned zas odvrací hlavu, jako by mě snad ani vidět nechtěli.“

/

„My father died fourteen days ago, three months after my mom. They were over ninety ears old, they couldn’t have been here for much longer but it’s still sad and it caught me by surprise. My parents never wanted to talk about death. They didn’t say a word about it. The only time I heard my mother say something was when she was already in a bad condition and had a problem speaking. At that moment she said that she wanted… she couldn’t remember the word at first… that she wanted euthanasia. I think she thought about it a lot but it was not a topic she could discuss. My parents were from the generation of people who acted as if they were immortal. They didn’t discuss purchasing a grave, they didn’t talk about diseases or disabled persons – you couldn’t see them in the streets during Socialism. Everyone was happy and healthy. My parents married in 1950, in these hard times they started a family and since then they acted as if everything was fine. They had it this way until the very last moment.“

„I took intensive care of them during the last five years. I used to visit them almost every day, I brought them lunch every other day, I worked late into the night, neglected my family and everything else. But they took my care for granted. They couldn’t do anything on their own anymore. And since we hadn’t discussed it, they were not prepared for their powerlessness. They lived in a flat with a bathtub, with doorsills, in a place where it was not possible to walk freely, much less to ride a wheelchair. I was the one who had to solve every problem and it was exhausting. My mom sat, couldn’t walk anymore, and said: ‚I didn’t think I would end up like this.‘ And she was almost ninety at that time. Once around that time, when I pre-paid a vacation half a year in advance, I realized that my mom was loosing her ability to walk, and I thought whether I should cancel the vacation, leave my father of the same age to take care of her or to put her into a senior’s care relief service. That’s what I decided to do in the end and it was not a good decision. Because when I came back fourteen days later, she accused my of ‚Leaving her in there!‘ and stopped talking to me.“

„It’s all over now. I should tell myself: They’re finally in peace. But I’m not. Because I still think whether I should have done something different. Whether I should have taken care of them sooner, or later, or whether I should have cared all that much? Nobody advises you on this. Fortunately one goes through this only once in a lifetime. Today I think that I have to take a good care of myself in time so that my children wouldn’t have to experience this. So that they wouldn’t remember me only from the time when they had to take care. Because a long-term care unfortunately overlays memories of the nice moments one had with his or hers parents. These memories are very hard to get to for me now. I try to search for them in my mind but when I think about my parents, the first image I see is how they lie in bed, in silence. How they glance at me but how they immediately turn their head away, as if they don’t even want to see me.“