Powered by Seat

HOPRG_2030a

„Před třemi lety mi zemřel manžel a od té doby jsem v takovém deliriu tremens. Chybí mi. My jsme měli takové trochu zvláštní manželství. Doma jsem všechnu práci zastala zodpovědně já – což mi nevadilo, dělala jsem to s radostí – a milý můj muž měl hlavu. Kdykoliv byl nějaký problém, i ten nejmenší a nejobyčejnější, tak jsem to okamžitě vypustila z hlavy. Protože jsem si říkala: Chlapec je tady, on na to přijde. ‚To je pro tvoji hlavu!‘, říkala jsem mu. Už zkraje, když jsme se brali, jsem si to tak postavila. Říkala jsem si, že si beru hlavu. Nikdy jsem nehledala takovou tu klasickou zamilovanost, uvědomovala jsem si, že to nevydrží dlouho. Více mě lákalo, když jsem viděla, že někdo něco uměl, věděl, znal. Že se dokázal rozhodovat jasně, jednoduše, logicky. Bylo to, jako bych měla určité věci, určité vlastnosti, celý život od něj vypůjčené. Pěkně jsme se doplňovali, vyhovovalo nám to, ale možná je to pro mě dnes o to těžší. Chybí mi hlava.“

/

„My husband died three years ago and since then I’ve been in a kind of a delirium tremens. I miss him. Our marriage was quite peculiar. I did all the housework – I didn’t mind, I was happy to do it – and my husband was our head. Anytime there was a problem, even the tiniest and the most ordinary one, I immediately let it out of my head. Because I thought: The boy is here, he will figure it out. ‚That’s something for your head!’, I used to tell him. Already at the beginning, when we got married, I set things this way. I told myself that I married a head. I never sought the classic kind of a love crush, I realized it wouldn’t last for long. I was more interested in skills and knowledge of men. In seeing somebody who was able to make clear, simply and logical decisions. It was as if I had borrowed certain things, certain qualities, from him for all my life. We used to complement each other and it suited us but maybe it makes my current situation even more difficult. I miss my head.“