Powered by Seat

HOPRG_2032c

„To, jak vypadám, že vyčnívám, je takový můj trik na neviditelnost. Lidé si vás sice všimnou, ale po čase mají pocit, že jste si jim jen zdál. Nebo vás prostě jen neberou moc vážně, považují vás za šaška. Ale to paradoxně znamená, že vy můžete víc pozorovat je, než oni pozorují vás. Protože je často tak vyhodíte z konceptu, že na vás nejsou schopni standardně reagovat. Jdete po ulici, lidé vás vidí, míjejí vás, a vy na nich vidíte, jak si vás snaží zařadit do nějaké kategorii, kterou znají. Což se projeví třeba tím, že vám rychle dají nějakou přezdívku. Takže jdete a slyšíte za sebou: ‚Hele Tarzan!‘ ‚Magor!‘ ‚Blázen!‘ ‚Buzna!‘ ‚Ježíš!‘ Takhle si vás přichytí a vy máte radost, že si vás sice pojmenovali, ale že vás stejně vlastně neviděli.“

/

„The way I look, the fact that I stand out, is my trick for invisibility. People do notice you but after a while they assume you were just an illussion. Or they simply don’t take you seriously because they think you’re a fool. But that means, ironically, that you can observe them more than they observe you. Because you stun them so much that they’re not able to react in a standard way. You walk down the street, people see you, pass by you and you can see how they try to put you into a category they know. Which shows when they immediately give you a nickname. So you walk and hear behind you: ‚Look, Tarzan!‘ ‚Loony!‘ ‚Freak!‘ ‚Fagot!‘ ‚Jesus!‘ They pin you down this way and you are happy that even though they gave you a name, they actually didn’t really see you.“