Powered by Seat

HOPRG_2033a

„Před pár lety jsem jednou sledovala tatínka, jak štípe dříví a bleskla mi hlavou vzpomínka, jak to dělal před třiceti lety – jak byl mlád a plný síly. Uvědomila jsem si, že rodiče stárnou a že já stárnu také. Pomalu se s tím směřuji. A čekám, co mi to přinese. Děti už mám velké, a tak mám pocit, že jsem se v těch uplynulých letech začala více dívat okolo sebe a zjišťovat, co mě baví. Začala jsem se odstřihávat od domácnosti, ve které jsem strávila dlouhá léta. A nejen já. Mám pocit, že dnešní generace mladých lidí se stále přátelí, udržuje kontakt a různé skupiny, ale my jsme na to po té revoluci tak trochu zapomněli. Hodně lidí se rozletělo do světa, někdo začal podnikat, vydělávat peníze, někdo měl děti. Všichni měli moc práce, moc dětí, moc starostí. Pořád jsme si říkali: Sejdeme se, sejdeme se, ale nebyl čas. Když máte děti, tak vše projektujete do nich, na sebe zapomínáte, a pak najednou zjistíte, že děti odešly z domu a vy jste zůstal sám. Až jsem si říkala: Co jsem celá ta léta dělala? Takže dnes se to snažím dohnat. Hodně čtu, chodím ven, cvičím. A obnovuji různé stará přátelství. Což není snadné, po deseti, patnácti letech. Navíc je to tak, že jeden kamarád žije v Americe, jeden v Německu, jeden v Anglii, a každý má jiné zkušenosti. Ale možná i tím, že jsme spolu prožili ten socialismus, tu revoluci, ty vysoké školy – hodně intenzivní dobu –, tak máme stále mnoho společného. Jedné kamarádce jsem třeba napsala snad opravdu po patnácti letech, a ona mi odpověděla, jako bysme se viděly včera. Hned mi psala, co si zrovna koupila, co ten den dělala – běžné pitomosti, ale já z toho měla moc hezký pocit, že to naše kamarádství nenarušilo ani to, že jsme od sebe daleko v prostoru i v čase.“

/

„A few years back I once watched my father while he was chopping wood and I remembered him doing that thirty years earlier – how young and vital he had used to be. I realized that my parents were getting old and that I was too. I slowly come to terms with that. And I wait for what it will bring. My children have already grown and I have a feeling that in recent years I’ve started noticing things around me more than I used to and finding out what I enjoy doing. I’ve started to cut myself away from the household where I’d spent the long years. And it was not just me. I have a feeling that the young generation today still keep contact with each other, keep various groups, but we somehow forgot about it a bit after the Velvet revolution. A lot of people dispersed all around the world, some people started a business, started to earn money, others had children. All of us had too much work, too many kids, too many worries. We kept on telling each other: We should meet, we should meet, but there was no time. When you have children you make all the plans for them and tend to forget about yourself. But then one day you find out that the children have left home and you are left alone. I thought: What have I been doing for all those years? So now I try to catch up. I read a lot, I go out, I exercise. And I restore the old friendships. Which is not easy after ten or fifteen years. Also because my friends now live in America, in Germany, in England, and all of them have a different life experience. But perhaps it’s because we’ve been together through socialism, through the revolution, through universities – a very intense time for us – we still have a lot in common. I wrote to a female friend after fifteen years and she replied as if we saw each other the day before that. She immediately wrote what she had bought the previous day, what she’d been doing right that moment – it was the everyday stuff but I had a very nice feeling that our friendship hasn’t been disrupted neither by the space nor the time that divide us.“