Powered by Seat

HOPRG_2034a

„Já se v téhle době neumím moc orientovat. A v lidech už vůbec ne, spíše se jich bojím. Především od loňska, kdy mi zemřel manžel. Strašně mi chybí. Navíc mi přijde, že je to všechno takové rozbouřené, rozhádané. Pustím televizi a tam je samá válka, samá vražda. Takže radši skoro nikam nechodím, jen nakoupit a na středisko k doktorovi. A ještě tedy běhám z jedné botanické zahrady do druhé – mám ráda přírodu a cítím se tam v bezpečí. Když ještě manžel žil, tak to bylo dobré, chodili jsme všude spolu. Bez něj jsem nedala ani ránu. A celý život jsem cítila úžasné bezpečí s ním. Když byl vedle mě, tak se mi nemohlo nic stát. Poznala jsem ho, když mi bylo sedmnáct, byl to můj první mužskej. Byl v podstatě taková moje máma, sám v sobě tuhle maminkovskou, ochranitelskou potřebu měl. Když se nám narodil syn, mně bylo pětadvacet, tak jsem nemohla spát, protože jsem pořád poslouchala, jestli miminko dýchá. On si ho tehdy vzal k sobě, já šla spát jinam, a on vždy přišel se synem v náručí a říkal: ‚Mámo, máme hlad!‘ Byl to opravdu takový rovný chlap, moje opora. Jezdili jsme spolu na chalupu, na výlety, v Praze jsme spolu chodívali po Petříně, po Karlově mostě, provedl mě uličkami Starého města – já nemám žádný orientační smysl, takže mě vodil jako medvědář medvěda. Můj šéf v práci mi vždy říkal: ‚Prosím tě, ty radši nikam nechoď! Pro tebe je to džungle a ty se v ní nevyznáš!‘ A byla to pravda. Já jsem takový bázlivý člověk, sama se bojím někam jít, něco vyřizovat. Nejsem člověk, který by se uměl seznamovat s novými lidmi, jsem nedůvěřivá a vnitřně vím, že už se nedokážu dopracovat k takovému pocitu bezpečí, jaké jsem cítila celý život s ním. A vlastně to ani nechci. Chci dál být s manželem. Mám doma jeho fotku, ráno ho pozdravím, povídám si s ním. Takhle s ním budu dál žít. Až do konce.“

/

„It’s hard for me to understand this era. And even harder to understand people nowadays, I am rather afraid of them. Especially since last year when my husband died. I miss him dearly. What’s more, everything seems to be so turbulent and full of disputes. There are only wars and murders on TV. So I rather don’t go anywhere, I just go to buy groceries and to the doctor’s. And I go from one botanical garden to another – I like nature and I feel safe in there. It was good when my husband lived because we used to go everywhere together. I didn’t do anything without him. And for all my life I felt amazingly safe with him. When he was beside me, I couldn’t be hurt. I met him when I was seventeen, he was my first man. Basically he was a kind of a mother to me, he himself had a motherly protectiveness in him. When our son was born, I was twenty-five, I couldn’t sleep because I kept on listening if he the baby was breathing. He took him, let me sleep in another room, and then he always came to me with the baby in his arms and said: ‚We’re hungry, mom!‘ He was really an honest man, my support. We used to go together to our cottage, for trips, in Prague we used to walk on Petřín hill, over Charles Bridge, he took me through the little streets of the Old Town – I don’t have any sense of direction so he used to lead me like a bearman leads a bear. My boss in work always used to tell me: ‚Please, don’t go anywhere! It’s a jungle for you, you cannot find your way around it!‘ And it was true. I’m rather timid person, I am afraid of going anywhere on my own. I’m also not good at meeting new people, I’m suspicious of them and I know that I won’t be able to ever reach the level of safety I felt with him for all my life. And I don’t even want to. I want to still be with my husband. I have a photo of him at home, I greet him in the morning, I talk to him. I will go on living with him this way. Till the very end.“