Powered by Seat

HOPRG_2035a

(1/2) „Když jsem chodila do druhé třídy, tak jsem jednoho dne našla ve školní rohožce zamotaný zlatý řetízek. Pracně jsem ho vymotala a zanesla do ředitelny, aby to ohlásili. Doma jsem dostala na šamotky, na zadek, protože jsem přišla pozdě. Pak jsem řekla, co jsem udělala, a za to jsem byla pochválená. Protože moje rodina a celý můj rod si vždy zakládal na tom, že je za všech okolností poctivý. Takové bylo naše krédo: Žít poctivě. A já o tom nikdy nepochybovala, bylo pro mě jasné, že musím. Můj dědeček byl za První republiky bankovní ředitel a naše rodina byla po komunistickém převratu na indexu. Ale děda i táta přijali, že holt nebyli ti, kdo mají navrch. A ctili to, že je ctěná práce – zpočátku ctěná byla. Táta před válkou studoval současně práva a teologii, ale dědeček trval na tom, že si musí jít vyzkoušet i práci ve fabrice, získat osvědčení pro nějakou dělnickou profesi. Jeho dcery, tátovy sestry, zase musely jít do služby do různých rodin. Musely vědět, co to obnáší pracovat. Kolik je na co třeba času a jak vypadá dobře vykonaná práce.“

„Otec, který mluvil osmi jazyky, patřil k lidem, které komunisté nasadili v 50. letech do výroby. Nebyl v dobrém zdravotním stavu, ale nereptal. Snažil se zvládat to, do čeho byl hozen. Protože to k tomu našemu krédu patří. Já jsem po osmdesátém devátém – s třemi vysokými školami, které jsem vystudovala při práci – také s jednou paní docentkou atomové fyziky šůrovala plavečák v Jinonicích. Jinou práci jsme v našem věku nenašly. Říkaly jsme si, že jsme kosmetičky podlah. Ale člověk se žádné práce nemá bát. To mě otec naučil svým příkladem. To byl totiž člověk, který nezalhal, ani když mu v práci hrozil vyhazov. Říkal vše na rovinu a ne každému se to líbilo. Nakonec ho zlomili – falešně ho obvinili z toho, že neoprávněně pobíral nemocenskou. Vzhledem k tomu rodinnému krédu bylo právě tohle pro něj to nejtěžší. Obvinění, že si přisvojil něco, co mu nepatřilo. Vyhmátli tím jeho bolavé místo. Tím ho srazili, to nemohl ve zdraví přežít. Nakonec to došlo až k tomu, že jsem ho jednou odřezávala ze smyčky lana. Okolo roku 1968 mohl být rehabilitován, kdekdo ho do toho hecoval, ale já mu říkala: ‚Ne, tati. Ty jsi byl čistý, ty jsi čistý, není proč bys měl někoho doprošovat a dělat ze sebe oběť. Tím nemá smysl trávit život.‘ Když na mě někdo na zdravotním středisku v té době jeho záznamy nastražil, tak jsem jim to roztrhala a hodila do záchodu.“

/

„When I was in a second grade, I once found a golden chain tangled up in a school doormat. I utangled it out of there and brought it to the director’s office so that they could announce it as a found property. When I got home, I got spanked because I was late. Then I said what I did and I was praised for it. Because my family has always took pride in being righteous in every situation. That was our creed: To live righteously. I never doubt it, it was a clear thing for me that I had to. My grandfather used to be a director of a bank during the time of the First Republic and so after the Communist coup my family was on the index. But both my grandfather and my father accepted that they simply weren’t the ones on top. And they honoured that work was honoured – it was, at the beginning. Before the ward, my father studied Law and Theology at the same time but my grandfather insisted that he had to try also a work in a factory, to get a certification for a worker’s profession. His daughters, my father’s sisters, in a similar manner, had to go to serve with a different families. They had to learn what does it take to work. How much time you need to do certain things and how does a work well-done looks like.“

„My father, who spoke eight languages, was one of the people who got deployed into factories in 1950′s. He was not in a good health but he didn’t grouse about it. He tried to manage what he had been given. Because that’s also a part of the creed of ours. After 1989, with three university diplomas I acquired while working, I also used to clean a public swimming pool as my job, together with a lady who had been an associate professor of Atomic Physics. We simply didn’t find anything else at our age. We used to tell ourselves that we were a floor beauticans. But one shouldn’t be affraid to do any work. That’s what my father showed me with his example. Because he was a person who didn’t lie even when he could loose a job. He used to say everything as it was and not everybody liked it. In the end they managed to break him – they falsely accused him for receiving sick leave illegally. Because of the family’s credo, this was the hardest thing for him. The accusation of having taken something that did not belong to him. They found his sore spot. That’s how they knocked him down, he couldn’t survive it in health. It all got into a point when I cut him off a loop of a rope one time. There was a chance of him being rehabilitated around 1968, many people advised him to do that, but I told him: ‚Dad, don’t. You were clean, you are clean, there’s no reason why you should plead with somebody and make a victim out of yourself. There’s no sense to spend time doing that.‘ When someone at the medical centre set up his records for me to find, I tore them to pieces and threw them into a toilet.“