Powered by Seat

HOPRG_2036a

„Jsem jejich babička, ale zároveň pěstoun, mám je ve výchově. Celkem čtyři, na dvě další tu čekáme, až přijdou ze školy. Můj syn umřel a snacha to nezvládala, a tak je odevzdala do Klokánku, byly tam dva roky. Já o tom nevěděla – předtím jsem žila s nimi, piplala je od narození, ale snacha mi po smrti syna zakázala je vídat. A tak jsem hodně pracovala, abych přišla na jiné myšlenky. Často jsem myslela na syna. Odjela jsem na čas za dcerou, která se vdala v Německu a která mě k nim pozvala, když viděla, v jakém jsem byla psychickém stavu. Jejich máma se s nimi mezitím nastěhovala ke své mámě, která z ní ale jen tahala prachy. Nakonec skončili v sociálním bytě, ona ani tak neměla na nájem a děti tam spaly na zemi – to mi všechno později řekly. Dnes má novou rodinu, nového partnera. Ten se o ně nechtěl starat, a tak skončily v Klokánku. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem je hned jela navštívit. Přišla jsem za ředitelkou toho zařízení a domluvily jsme se, že dorazím druhý den – aby je na to připravili. Ony se mě pamatovaly, prý říkávaly: ‚Najděte nám tu hodnou babičku, ona si nás vezme!‘ Ale nevěděly, kde mě hledat. Když jsem ten den za nimi přišla, tak mi hned skočily okolo krku: ‚Babi! Babi, zase budeme rodina!‘ Všichni jsme brečeli. Musela jsem pro nás najít byt – což pro ‚Romku se čtyřmi děti‘ nebylo vůbec snadné –, musela jsem si je vysoudit, ale nakonec to všechno dobře dopadlo.“

„Tahle je nejmladší, takže si mě už ani nepamatovala a zpočátku mě vůbec nechtěla poslouchat. Vůbec nejedla, bez dovolení šla a brala si bonbóny. Chvíli trvalo, než se rozkoukala, než jsme si na sebe zvykly. Děti musí vidět, že je má někdo rád. A že to s nimi myslí dobře, i když jim zrovna něco zakazuje. Viď?“

„… a víte, že Spider-Man byl taky fotograf?!“

/
„I’m their grandma and at the same time their foster parent. There are four of them, we are waiting here for the remaining two to come from school. My son died, my daughter-in-law was not able to handle it and so she put them into institutional care. They spent there two years. I didn’t know about it – I used to live with them before, had taken care of all of them since the moment they were born but after my son died, the daughter-in-law forbade me to see them. And so I worked a lot to think about different things. I thought about my son a lot. I went to live with my daughter who married in Germany and who invited me to live with them for a while after she saw how badly I’d taken it. In the meantime, their mom moved in with her mom. But she only pulled money out of her. Despite the fact that they moved to a social housing flat, she was not capable of paying the rent and the kids slept on the ground – as they told me later. She has a new family now, a new partner. He didn’t want to take care of them and so they ended up in the institutional care. As soon as I learned about it, I went to see them. I had a meeting with the director of the centre where they stayed and we agreed that I would come on the following day – so that they could get them ready for it. They did remember me, the people in the centre told me that they used to say: ‚Find the nice grandma, she will take us!‘ But they didn’t know where to find me. The moment they saw me that day, they jumped and hugged me: ‚Grandma! Grandma, now we will be a family again!‘ We all cried. I had to find an apartment for us – which was not easy for a ‚Roma woman with four children‘ – I had to go through court hearings but in the end everything worked out well.“

„This one is the youngest, she didn’t even remember me at first. And so she didn’t want to listen. She didn’t eat and she used to go and take candies without permission. It took some time before she found her feet, before we got used to each other. Children have to see that somebody loves them. And means well even though the person may forbid them something at times. Right?“

„… and do you know that Spider-Man was also a photographer?!“