Powered by Seat

HOPRG_2037a

„Na začátku roku 1945 se začaly kopat zákopy proti Rusům a všichni ti mladí lidé, co na to byli totálně nasazení, museli jíst. A tak Němci vymysleli, že bude jezdit takzvaný hilfzug, pomocný vlak, který měl těm lidem na různých místech vařit. Taková polní kuchyně na kolejích. Já jsem byl vyučený cukrář, a tak když mi v sedmnácti letech přišlo předvolání na arbeitsamt, úřad práce, tak jsem v jednom takovém vlaku skončil. Několik týdnů jsme potom objížděli po republice, kde bylo potřeba. Když se Němcům koncem dubna začala hroutit fronta, tak jsme byli v Přerově. Viděli jsme kolem projíždět obrovské, dlouhé vlaky, které jely z východu a byly narvané Němci – civilisty, kteří měli předtím osidlovat různá území. Tehdy už všude panoval obrovský chaos, a tak jsem se rozhodl, že uteču. Do jednoho z těch vlaků jsem se narval. Lidé byli všude, kam jste se podíval, stáli namačkaní jeden vedle druhého. Já stál u okna, celou dlouhou noc, co jsme jeli. Věřte tomu nebo ne, ale dodnes si vzpomínám, jak ke mně byl Pán Bůh milostivý. Protože v jednu chvíli, když jsme nad ránem projížděli stanicí, jsem se probudil z takového polospánku a čtu: Kolín. Moje město, můj domov! Představte si to, dodnes jsem z té vzpomínky dojatý. Hned jsem se probral a zařval: ‚Já tady musím vystoupit!‘ Vlak nezastavoval, ale skrz stanici jel hodně pomalu, a tak oni otevřeli okno, já tím oknem vylezl a vyskočil. Ještě mi hodili můj raneček věcí. Pamatuji, jak jsem potom šel domů přes celé město a jak jsem byl šťastný, že jsem se dostal dál od té vřavy. I když Kolín si za války také zažil svoje – byly tam velké fabriky, a tak ho Američani několikrát bombardovali. Pamatuji, že jednou to hodili na nádraží a činžáky vedle měly jen rozbitá okna. Ale jednou se netrefili a skoro úplně zničili Zálabí, obytnou čtvrť. Jako dnes vidím, jak jsem se tam šel podívat. Všude byly jen zničené domy, kouř a suť. A uprostřed toho všeho šel člověk, chlap ve středních letech. Měl vytřešťený pohled a v ruce držel jen krk od houslí. To mi v hlavě zůstalo dodnes – jak to drží a jde. Celá jeho rodina mu tam tehdy zůstala. Šel jsem okamžitě pryč. A teď taky půjdu. Protože to se ani nedá vypovědět. Kdo tohle nezažil, tak si to nepředstaví. Ale můžu vám říct, že celý život jsem pak měl heslo ‚Všechno na světě, jen ne válku!‘“

/

„In the beginning of 1945 Germans ordered combat trenches to be dug up against Russians and all the young people that were deployed to do that as a forced labor had to eat something. And so Germans came with the idea of hilfzug, an auxiliary train that cooked and serve food to people at various places. It was a kind of a field kitchen on the rails. I was a trained confectioner and so at the age of seventeen, after I had been summoned to arbeitsamt, a labour office, I ended up working in this kind of train. For the next several weeks we moved around the country, wherever we were needed. When Eastern battle front started to collapse at the end of April, we were in Přerov. We saw huge, long trains that were coming from the East and were packed with Germans – civilians who had populated different teritorries before. There was a huge chaos everywhere back then and so I decided to run away. I squeezed into one of the trains. There were people everywhere you looked, they stood squashed one next to another. I stood by the window, all night long. Believe it or not but I still remember how God was merciful to me back then. Because at one moment, as we were going through a station, I woke up from a half-sleep and I read: Kolín. My town, my home! Just imagine, I’m still moved by the memory. I woke up right away and I screamed: ‚I have to get off!‘ The train was not about to stop but it went very slowly through the station and so they opened the window for me, I climbed through it and jumped out. They even managed to throw out the few things I had. I remember how I walked back home through the city and how I was happy to get further away from the turmoil. But Kolín had its share of it as well – there were huge factories and so Americans bombarded it a couple of times. I remember that once they dropped it at the train station and the nearby apartment houses had only their windows broken. But on other time they didn’t hit their target and almost completely destroyed the residential are of Zálabí. I can still see how I went to see it. There were destroyed houses everywhere, fume and debris. And in the middle of it, there walked a middle-aged man. He was moon-eyed and clutched a violin’s neck in his hands. I still have the image in my mind – how he holds it and walks. His whole family died in there. I had to leave right way. And now I will go too. Because this is something that cannot be told. The ones who didn’t experience it, cannot imagine. But I can tell you that a motto I have had for all my life: ‚Anything in the world, just not war!’“