Powered by Seat

HOPRG_2042c

(2/2) „Potkávám kolem sebe dva druhy lidí. První typ jsou lidé – a těch jsem potkal spíše méně –, které jejich práce opravdu naplňuje, baví. Věnují se tomu, je to jejich život. Baví je hrát si s věcmi pro klienty, řešit ty jejich různé lapálie. Jejich problém někdy je, že jsou hlavou neustále v práci, o ničem jiném si s nimi nepokecáte. Druhý typ jsou lidé, kteří jsou nějakým způsobem nespokojeni s tím, co dělají, ale mají pocit, že se to v určitém okamžiku zlomí. Říkají si, že člověk musí zatnout zuby, že musí dosáhnout určité pozice, že si musí nejdřív na něco zvyknout, něčím si projít. Jsou ochotni tomu obětovat opravdu hodně času a energie. Ale mám pocit, že se jim často žádný pocit uspokojení nedostavuje. A tím, že už dlouho jedou po určité koleji, se jim vzdalují jiné potenciální horizonty. Když si mermomocí vydobyjete nějakou pozici, tak je pro vás samotného už těžké se na to vykašlat a jít si za něčím jiným. Slýcháte: ‚Vždyť jsi to vystudoval! Vždyť jsi udělal advokátní zkoušku! Vzdyť o tom hodně víš!‘“

„Já teď mám skvělého šéfa, výborné kolegyně, pěkné pracovní prostědí. Odešel jsem z advokacie, jsem podnikový právník, moje práce dává smysl. A uvědomuji si, že se mi v podstatě nic neděje. Dělal jsem i insolvence, takže vím, že jsou lidé, kteří mají dluhy, nemají příjmy a opravdu bojují. Občas si říkám: Co řešíš? Nefňukej! Ale stejně v sobě prostě mám pocit určitého nenaplnění. Od roku 2012 mám rozdělanou insolvenční zkoušku. Od té doby si říkám: Doděláš ještě tohle a pak už si konečně sedneš a něco vymyslíš! Plán A! Což je úvaha, která od začátku nedává smysl: Pojďme dodělat projekt, abychom ho pak hned opustili. A stejné to bylo dřív, když jsem si říkal, že jen dodělám školu, že si jen udělám doktorát, že jen udělám advokátní zkoušku… Člověk se dostane do určitého vleku, samospádu, a už to jede. Před pár lety jsem se bavil s mým dědou, bylo mu tehdy už skoro devadesát. Říkal mi: ‚Nedokážeš si představit, jak rychle mi ten život utekl! Byl to mžik.‘“

„Moje jediné štěstí je asi v tom, že jsem poměrně optimistický člověk. Kdybych se zbavil určité masky a podíval se na tu svoji situaci střízlivýma očima, tak bych z toho možná měl depresi. Protože bych si řekl: Hele, tohle nikam nevede. Buď najdi odvahu k nějakému radikálnímu kroku anebo dál pojedeš v něčem, co ti moc nevyhovuje. Ale vždy nakonec skončím na tom, že nevím, co by tím krokem mělo být. Je to jako z Čechovových Tří sester. Takové to: ‚Do Moskvy! Do Moskvy! Až se dostaneme do Moskvy, tak se všechno změní, všechno bude jiné! Až se v červnu přestěhujeme do Moskvy…‘ Rozdíl je v tom, že oni mají alespoň nějakou chiméru. Já jsem natolik racionální, že jsem si ji nikdy ani nepostavil.“

/

„I meet two kinds of people around me. The first type – I haven’t met a lot of them – are people who really enjoy what they do. They focus on it, it’s their life. They enjoy dealing with client’s cases, solving their mishaps. Sometimes their problem is that in their minds they are constantly in the office and it’s not possible to talk with them about anything else. The second type of people are the ones who are somehow not satisfied with what they do but they believe it’s gonna turn for better at some point. They think that one has to bite the bullet, that one has to achieve a certain position at first, to get used to some things, to go through something. They are willing to satisfy a lot of their time and energy for that to happen. But I have a feeling that many times the sense of satisfaction doesn’t come. And since they follow a certain way for a long time, other possible horizonts grow away. When you struggle hard to get to a certain position, it’s hard for you to blow it off and go search for something else. People tell you: ‚But you’re a graduaded lawyer! You’ve passed the bar exam! You know a lot about it!’“

„I have an excellent boss at work now, great colleagues, nice work environment. I left advocacy, I work as a corporate lawyer now, my work makes sense. And I realize that nothing’s really going on. I used to do insolvency cases so I know that there are people who are in debts, who don’t have any income, who really struggle. Sometimes I think: What’s the problem? Don’t whine! But still, there’s this feeling of being unfulfilled. Since 2012 I have worked on a insolvency trustee exam. I keep telling myself: You will finish this and then you will finally sit down and come up with something! With the Plan A! Which is a thought that doesn’t make sense from the very start: Let’s finish a project so that we could leave it right away. And it was the same in the past when I thought that at first I would just finish school, I would just do my Ph.D., I would just take the bar exam… You get dragged by events and here it goes. A few years back I talked with my grandfather, he was almost ninety at the time. He told me: ‚You cannot imagine how fast the life has passed! It was a split second.’“

„I’m lucky to be a rather optimistic person. If I got rid of a mask and looked at my situation with sober eyes, I might be depressed. Because I might say: Hey, this is not going anywhere. Either find the courage to take some radical step or you will go on doing something that doesn’t really suit you. But I always end up by not knowing what this step should look like. It’s like in Chekhov’s Three Sisters: ‚To Moscow! To Moscow! When we get to Moscow, everything will change, everything will be different! Once we move to Moscow in June … ‚ The difference is that they have at least some pipe dreams. I am so rational that I have never even come up with one.“