Powered by Seat

HOPRG_2043a

(2/3) „Když jsem se ve dvaadvaceti vrátil po dvou misích z Jugoslávie, z války, tak jsem si myslel, že už jsem všechno zažil. Že mě už nic nemůže překvapit, že mi už nic nemůže ublížit. A teď najednou tohle – ublížil mi ten nejbližší člověk. Člověk, kterému jsem bezmezně důvěřoval, do kterého jsem projektoval celou svoji budoucnost. Představoval jsem si, jak spolu šťastně vychováme děti, jak splatíme hypotéky, jak budeme cestovat, šťastně žít. Ale pak najednou přišla takováhle mezní situace, všechno to padlo, a já před sebou nevidím nic. Když jste v armádě, tak jste na na různé mezní situace vycvičený, připravený. A když s někým žijete sedmnáct let, tak máte pocit, že ho dokonale znáte, a představujete si, jak by v nějaké mezní situaci zareagoval. Ale ona nakonec zareagovala úplně jinak, jako by jí to našeptával někdo jiný.“

„Vždy, když jsem se o té situaci bavil s kolegy z práce, tak jsem jim říkal: ‚Museli byste slyšet i tu druhou stranu!‘ Ale vlastně nevím, co by na to mohla říct – pokud by chtěla mluvit pravdu. Když se rozpadne vztah, tak za to vždy mohou do určité míry oba, a ona by nepochybně mohla mluvit o nějakém spouštěči její nespokojenosti v tom našem vztahu, ale opravdu nevím, co by mohla kloudného říct k tomu, jak to pokračovalo. Vůbec o tom se mnou nechtěla mluvit. Ve chvíli, kdy zjistila, že si přestáváme rozumět – což jsem cítil i já – měla možnost říct: Dobře, stalo se, pojďme udělat to a to, třeba se i rozejít. To mi přijde fér. Ale ona tohle zkrátka nedokázala. Chtěla si nechat úplně všechno: Nechtěla přijít o byt, nechtěla přijít o děti, nechtěla přijít o toho jejího amanta. Jediný, kdo v celé té situaci překážel, jsem byl já. Nabízel jsem ji: ‚Hele, nech mi děti, prodáme dům, a ani nepotřebuji, abys mi platila alimenty.‘ Ale ona na to nepřistoupila. Když chcete zabezpečit děti, tak to musíte dělat zcela beze zbytku. V jednu chvíli toho na mě ale už bylo příliš, a tak jsem se před rokem rozhodl, že odejdu, a odstěhoval jsem se z našeho bytu do domu, na který jsme spláceli hypotéku. Myslím, že se jí tehdy hodně ulevilo, že to vůbec nemusí řešit. Rok jsem tedy žil sám, občas hlídal děti, platil hypotéku, náklady na dům i na byt. Loni před Vánoci jsem už byl téměř bez peněz. Prožíval jsem to hodně těžce. Byl jsem na sociálce, byl jsem u advokáta, vyplakal potoky slz. Ale advokát: Nech mi čtyřku u sekretářky, nech mi trojku u sekretářky, nech mi pět tisíc, nějak to sepíšem. Když vidíte tu beznaděj, tak nejprve pláčete, potom apaticky sedíte a potom už jen nevěříte, že je něco takového možné. Chtěl jsem se o ty děti soudit, ale advokát mi řekl: ‚Pakliže není drogově závislá anebo hospitalizovaná na psychiatrii, tak děti ze sta případů dostane do péče jeden otec.‘ Jeden. Neviděl jsem žádný konec. Ona mezitím, aby si zachránila svoji pozici, začala s dětmi manipulovat. Vymyslela pro ně příběh: Děti, tatínek vás nemá rád, a tak od nás odešel. Patnáctiletá dcera mi dnes ani nenapíše na telefon. Ke konci minulého měsíce jsem po čtrnácti letech skončil v práci, minulý pátek prodal dům. Protože jsme byli stále ve svazku, tak jsem byl manželkou postavený před volbu: ‚Dobře, prodej, ale musíš na mě přepsat byt.‘ Udělal jsem to. Tuhle středu jsem přijel do Prahy. S jednou taškou.“

/

„When I came back from the war in Yugoslavia, after two missions I had served there as a soldier, I thought I’d seen it all. That nothing could surprise me anymore, that nothing could hurt me. And now this – I was hurt by the closest person. The person that I trusted the most, into whom I had projected all my future. I had imagined how we would happily raise our children, how we would pay off mortgages, how we would travel and live in joy. But then this limit situation appeared, it all collapsed and there is nothing I can see in front of me. When you’re in the army, you are trained and prepared for all kinds of limit situations. And when you live with someone for seventeen years, you have a feeling that you know the person perfectly and you imagine how he or she would react in a limit situation. But in the end she reacted in a completely different way, as if somebody else had been putting ideas into her head.“

„Every time I discussed this with my co-workers, I used to tell them: ‚You would have to hear the second side of the story as well!‘ But in fact I don’t really know what she could say about it – if she wanted to tell the truth. When a relationship breaks up, both of the parties are to blame and she could definitely talk about a certain initial point of her relationship discontent but I really don’t know what she could sensibly say about what came next. She didn’t want to talk about it with me at all. The moment she realised that we didn’t understand each other anymore – which I felt too –, she had a chance to come to me and say: Okay, this has happened, let’s do this and that, even break up. That’s fair. But she simply wasn’t able to do that. She wanted to keep everything: She didn’t want to lose the flat, she didn’t want to lose the kids, she didn’t want to lose the lover. I was the one who was in her way. I offered that she could let me take the kids, we could sell the house and I didn’t even ask her for paying the alimony. But she was against. When you want to secure the kids, you need to do it fully. At some point it was too much so a year ago I decided to leave and moved from our flat to our house which we were paying off. I think that it was a big relief for her that she didn’t have to deal with the situation anymore. I lived on my own for a year, had the kids at times, paid the mortgage, the expenses for both the house and the flat. I almost ran out of money last year before Christmas. I took it badly. I went to social services, I saw an attorney, I cried the rivers. But the attorney was like: leave me four thousand at my secretary, leave three thousand at the secretary, leave me five thousand and we’ll write it up. When you see the despair, you cry at first, then you sit down in apathy and then you just don’t believe something like this is possible. I wanted to file for the custody of my kids but the attorney told me: ‘If she’s not addicted to drugs or mentally sick, you have a 1% chance you get them.’ One of one hundred. I didn’t see an end to it. In the meantime, she – so that she secured her position – started manipulating the kids against me. She made up a story: Kids, the dad doesn’t love you anymore so he left us. Our fifteen-year old daughter doesn’t even send me a text on my cell phone today. At the end of last month, after fourteen years at work, I quit and last Friday I sold the house. Because we were still oficially married, I was put in front of a choice: ’Well, sell it but you have to give me the flat.’ So I did it. This Wednesday I came to Prague. With one bag.”