Powered by Seat

HOPRG_2043g

(3/3) „Nikdy jsem nevěřil a nevěnoval pozornost tomu, jak se lidé ocitnou v takovéhle situaci. Jak se vás to netýká, tak to míjíte, nevidíte. Teď přijdu do banky vyřešit nějaké platby a ani nevím, kde mám trvalou adresu. Každý den se probudím a začnu tu situaci znovu analyzovat: Proč to dopadlo tak, jak to dopadlo? Měl jsem něčemu věnovat více času? Více peněz? Měl jsem víc naslouchat? Víc si prosazovat svou? Je nepochybné, že něco tam bylo špatně. Ale nedávalo mi smysl, že bych po sedmnácti letech manželství najednou nenaplňoval její představy o tom, jak se má projevovat její manžel. Ale když jsem ji konfrontoval, tak ona už nic řešit nechtěla. Už měla rozjetý jiný vztah, do kterého projektovala veškerý svůj čas a energii. Snažil jsem se ji brát na různé kulturní akce, věnovat ji hodně pozornosti. Ale viděl jsem, že už je jinde. Pamatuji, že jeden večer bylo divadelní představení u nás v kulturáku, čekal jsem na ni ve foyer. Viděl jsem, jak přichází, jak se neustále rozhlíží okolo sebe. Jak je jí nepříjemná představa, že ji tam mohou lidé vidět se mnou. Ale vůbec se o tom nechtěla bavit. Mlčela. Že mě podvádí mi přiznala až o mnoho měsíců později, už když jsem žil sám v tom našem domě. Jednou jsme tam seděli vedle sebe a ona říká: ‚Můžeme za to všichni tři.‘“

„Než jsem teď ve středu odjížděl do Prahy, tak jsem čekal u nás ve městě na autobusové zastávce. Už mi to skoro mělo jet, když jsem si najednou všiml, že ona kolem projíždí v autě. Všimla si mě, mávala na mě. Já ni ni nereagoval, ona to objela, zastavila a přes okýnko mi říká: ‚Máš ve schránce spoustu dopisů!‘ Ale já se na ni jen díval. Uvědomil jsem si, že já jsem ji neodpustil, že jsem ji zcela vytěsnil. Protože – já ani nevím, co to je ‚odpustit‘. Jak něco takového vypadá? Já si můžu tisíckrát říkat ‚odpouštím‘, ale pakliže to nejde tak, že někde otevřete kohout, abyste to ze sebe vypustil, tak nevím, jak na to. Ona je pro mě dnes jako cizí člověk. Pakliže do někoho projektujete celý svůj život a on vás takovýmhle způsobem zraní, tak to je, jako kdyby vzal nůž a bodl vám ho do prsou. Takový je to pocit. Můj život nekončí, ale vnímám že to, co udělala, je jako byste psal do knihy nějaký příběh, pak se vám najednou něco nezdálo, a tak byste vytrhl stránku a začal psát znovu, o něčem jiném. Tu vytrženou stránku byste vzal, zmačkal a hodil do koše. Takhle já si dnes připadám. Jako vytržená stránka, která už se někomu nehodila.“

„Než jsem minulý týden předával klíče od domu mládému páru, který ho koupil, tak jsem vzal manželčin snubní prsten s diamantem a položil ho na zahradě na místo, kde ho zcela jistě najdou. V tu chvíli mi připadalo, že bych to měl udělat – nechat tam úplně všechno. Tím snubním prstenem to celé začínalo a ten prodaný dům to měl završit. Dnes pro mě ale už ten prstýnek nemá žádnou hodnotu a jelikož mi ho vrátila, tak pro ni zřejmě také ne. Představoval jsem si, jak ho tam ten mladý pár objeví, jak se na něj zadívají. Doufám, že jim třeba dodá tu potřebnou jiskru.“

/

„I never paid any attention to stories of people who ended up in a such situation. When it doesn’t concern you, you pass it by, you don’t see it. Now I come to a bank to solve some payments and I don’t even know what’s my permanent address. Every day I wake up and I start to analyze the situation over and over: Why did it end up this way? Should I have spent more time doing something? Should I have spent more money on something? Should I have listened more? Or should I have pushed my views more? Without any doubt, there was something wrong. But it didn’t make sense to me that after seventeen years of marriage I suddenly wouldn’t fulfill her ideas of how her husband should behave. But when I confronted her, she didn’t want to talk about it anymore. She already had a different relationship going on into which she projected all her time and energy. I tried to take her to all kinds of cultural events, to pay her a lot of attention. But I saw that she was already somewhere else. I remember that one night we went for a theatre show to a local cultural centre and I was waiting for her in the lobby. I saw how she came in and constantly looked around her. I saw how unpleasant it was for her to be seen with me. But she didn’t want to talk about it at all. She kept silent. It was only months later, when I was already living alone in the house, that she admitted to me that she had been cheating on me. We were sitting next to each other and she said: ‚All three of us are to blame.’“

„Before I came to Prague this Wednesday, I was waiting on a bus stop in our town. The bus was almost about to arrive when I suddenly noticed that she was passing me by in a car. She noticed me as well and started to wave at me. I didn’t react in any way, she turned the car around, stopped and told me through the window: ‚You have a lot of letters in the mailbox!‘ But I just stared at her. I realized that I hadn’t forgave her, I had displaced her. Because – I don’t even know what ‚forgiveness‘ is. How does it look like? I can say ‚I forgive‘ a thousand times but as long as there’s no faucet to run so that I would release it out of me, I don’t know how to do that. She’s a stranger to me now. When you project all your life into someone and the person betrays you in this way, it’s as if he or she took a knife and stabbed you in a chest with it. That’s how it feels like. My life is not at the end but I perceive that what she did is as if you would write a story into a book, then you wouldn’t like something you wrote and so you would rip the page and started to write again and about something else. You would take the torn page, crumpled it and threw it into a bin. That’s how I feel like today. As a torn page that wasn’t of any use to somebody anymore.“

„Last week, before I handed over keys of the house to a young couple that had bought it, I took my wife’s diamond wedding ring and I placed it in the garden on a spot where they will surely find it. It felt to me that I should do that – to leave everything in there. It was the wedding ring with which it all started and the house should have completed it. But now the ring has no value to me and since she gave it back to me, it has probably no value to her. I imagined how the young couple would find it in there, how they would look at it. I hope it will bring them the needless spark.“