Powered by Seat

HOPRG_2047a

„I study architecture here in Prague but I’m leaving it to become a baker. I’m channeling all my energy into baking. It wasn’t something that I’d just decided, it was always in me. I once read somewhere that when you’re eleven, you know what you want to do in life. I doubt it’s true for everyone but when I read that I remembered something. When I was eleven, we had to write an essay at school about what we want to become when we grow up. We had to read it in front of the whole class. You know, at eleven you’re really honest so I wrote about becoming a cook and a baker. But when I read it out loud, the whole class laughed at me. Because everyone wanted to become a doctor, an architect or a lawyer. These were the professions that also my family thought I should do. And I wrote about food! So after that I thought: Oh, that was stupid, I shouldn’t have done that! Baking was just a hobby for me, I did it at home for myself and for birthday parties of my friends. Until recently, I never thought I could do it professionally. But a few months back I was helping out a friend in a café here in Prague for a week and I realized how happy I’m to work with my hands. When I see all the ingredients in front of me, see the flour, see the water, that’s the moment when I don’t think about anything else. Nothing else distracts me. I realized that I can work better with my hands than I can do with a computer mouse. It’s bit scary now because I’m about to leave something I worked seven years for, but I feel much happier now than I’ve ever been since I’ve known myself as an adult.“

„I love baking because it completely slows down your life. It made me more patient. Because you make a lot of mistakes and you have to wait a lot. Recently I’ve started to be interested in bread-making in which you have to let the dough, the fermentation take its own time. It’s like growing a tree, letting it give its fruits. It wasn’t like that when I was working as an architect. I had to do everything by deadlines. Perfect or not perfect, it just had to be done. But now I have to wait and in the meantime, while I’m waiting, I can enjoy life. I can come here into a park and read a book – I’m now waiting for the bread to ferment at home. That’s the thing I love about it. You’re not in competition with anyone or anything, you live your own life. And you enjoy the rewards in return. Your tastebuds feel different. Before I was so busy with work all the time that I wouldn’t taste the bread, I wouldn’t taste the butter, I wouldn’t taste the wine. Now I chew and taste and I’m like: ‚That’s a really bad wine!‘ I eat something and I completely understand: This is shit, this is bad for me, I shouldn’t be eating it! But for a lot of us who work all the time, food is just an obligation – we have to feed ourselves to sustain. It’s not a pleasure anymore. And food used to be a pleasure. Because food used to be rare. That’s the mysterious thing about food that I love so much. That why it has brought so much meaning into my life. “

/

„Studuji tady v Praze architekturu, ale chystám se s ní skončit a stát se pekařkou. Do pekařiny začínám soustředit veškerou svou energii. Nerozhodla jsem se k tomu jen tak, vždy to bylo ve mně. Jednou jsem někde četla, že v jedenácti letech člověk ví, co chce v životě dělat. Pochybuji, že by to platilo úplně na každého, ale když jsem si to přečetla, tak se mi vybavila vzpomínka. Když mi bylo jedenáct, psali jsme ve škole sloh o tom, čím bychom se v dospělosti chtěli stát. Museli jsme to přečíst před celou třídou. V jedenácti letech bývá člověk velice upřímný, a tak jsem tehdy napsala, že bych chtěla být kuchařkou a pekařkou. Ale když jsem to přečetla, tak se mi celá třída vysmála. Protože všichni ostatní chtěli být doktory, architekty nebo právníky. Tohle byla povolání, která si pro mě představovala i moje rodina. A já napsala o jídle! Takže jsem si pomyslela: ‚Aha, to ode mne bylo hloupé, to jsem neměla dělat!‘ Pečení pro mě byl jen koníček, který jsem dělala doma sama pro sebe a pro narozeninové oslavy svých kamarádů. Donedávno mne nenapadlo, že bych se tím mohla živit. Ale před několika měsíci jsem pomáhala kamarádce v jedné kavárně v Praze a uvědomila jsem si, jakou radost mi dělá práce rukama. Když před sebou vidím všechny ingredience, když vidím mouku, vidím vodu – to je okamžik, kdy nemyslím na nic jiného. Nic jiného mne nerozptyluje. Uvědomila jsem si, že umím lépe pracovat rukama než s počítačovou myší. Mám teď trochu strach, protože se chystám opustit něco, na čem jsem sedm let pracovala, ale cítím se dnes mnohem šťastnější než jsem byla kdykoliv za dobu, co jsem sama sebe poznala jako dospělého člověka.“

„Miluji pečení, protože naprosto zpomalí váš život. Jsem díky němu mnohem trpělivější. Protože ze začátku děláte mnoho chyb a musíte hodně čekat. Nedávno jsem se začala zajímat o pečení chleba, při kterém musíte dát těstu a kynutí čas, které si žádají. Je to jako když necháte růst strom a čekáte, až vám dá své plody. Když jsem pracovala jako architektka, tak to bylo úplně jiné. Na všechno existovaly jasně dané termíny. Dokonale či nedokonale, muselo se to udělat. Teď ale musím čekat a v mezidobí, kdy čekám, si mohu užívat života. Mohu přijít sem do parku a číst si knihu – čekám zrovna na to, až mi doma vykyne chleba. To je, co na tom miluji. S nikým a ničím nesoupeříte, prožíváte svůj život. A užíváte si výsledků své práce. Cítíte, jak se mění vaše chuťové pohárky. Dříve jsem bývala neustále zaneprázdněna prací, že jsem nevnímala, jak chutná chleba, jak chutná máslo, jak chutná víno. Dnes žvýkám, ochutnávám a říkám si: ‚To je opravdu hrozné víno!‘ Něco jím a plně si uvědomuji: Vždyť je to je sračka, vždyť je to pro mě špatné, vůbec bych to neměla jíst! Ale pro mnoho z nás, kdo neustále pracujeme, je jídlo pouhá povinnost – musíme se nasytit, abychom se udrželi naživu. Už to není požitek. A jídlo bývalo požitek. Protože bývalo vzácné. To je ona tajemná věc, pro kterou jídlo tak miluji. To je onen důvod, proč naplnilo můj život takovým významem.“