Powered by Seat

HOPRG_2045a

“At the age of sixteen, I went for a skiing trip to Slovakia’s Nízké Tatry with a group of friends. At that age I loved challenges and so I decided to ski outside the protective fence surrounding the slope. One wrong move and I ended up in a very deep abyss. Few months later, the fall had taken its toll. My back started to hurt and very soon I wasn’t able to move normally. The pain was excruciating and I could barely manage to walk. Soon I was confined to bed, feeling depressed and sorry for myself while, at the same time, I had to listen to the stories of my friends enjoying the usual excitements of the youth to the full extent. I ended up in the hospital, which – to my surprise – was quite a relief. It was because I was finally surrounded by people who were experiencing the same agony, people whom I believed could understand me. Each of them had his story: The one I remember till today is the story of a guy born with one leg shorter than the other. All of his life he had to wear special footwear – orthopedic shoes. And he kept dreaming about a pair of same, elegant, preferably dark red shoes. That was all he wanted. And so at one point, he decided to submit himself to a series of twelve painful and complicated surgeries that would extend his shorter leg thus enabling him to finally wear normal, plain shoes as everyone else. He was suffering enormously but I hope that these days he is walking around in his smart, dark red shoes.”

“At the same time, I had a surgery of my own and after seven months of pain and suffering, I managed to recover. Or at least my body did. Mentally, I was already a different person. Meeting my peers soon proved to be a disappointing experience: We were no longer looking at the world with the same eyes. All I thought about before was having fun but the painful experience irrevocably changed me. And till today I believe it helped me to grow and become a better person. Many years later, I would see myself immersed once again into the world of those who are hurt and suffering. Although I was already mother to an incredibly sweet and noble girI, I decided to adopt a child. After some time I discovered that she had a serious health condition. At first, I felt scared and confused. Then, I decided to learn everything there was in order to be able to help my child. I bought a lot of books and started to educate myself. Several years passed in fear and uncertainty and continuous struggle. I still remember one of the physicians saying: ‚You have to act as if you are training a future marine officer. You leave your feelings aside and concentrate on exercise that will help her.‘ And so I did. Finally, a few years ago, I took her to one of the medical check-ups and her physician told us: ‚She has completely recovered.‘ For a long time it was something unthinkable for me that one day we would hear the words: ‚She’s beyond any danger, she’s okay.‘ Until you hear that, you are never sure. It was a huge relief. And today I’m proud to say that I have a teenage daughter who is very beautiful and bright and who is doing great.”

/

„Když mi bylo šestnáct, jela jsem s partou kamarádů do Nízkých Tater. Milovala jsem v té době výzvy, a tak jsem se rozhodla lyžovat mimo sjezdovku. Ale jednou jsem špatně zatočila a spadla do hluboké propasti. Za několik měsíců si ten pád vybral svou daň. Začala jsem mít bolesti zad a brzy se nemohla normálně pohybovat. Ta bolest byla trýznivá. Téměř jsem nechodila, po nějaké době byla upoutaná na lůžko, cítila jsem se mizerně a litovala se. Zároveň jsem poslouchala historky svých přátel, kteří si naplno užívali života. Skončila jsem v nemocnici, což – k mému překvapení – była vlastně i úleva. Bylo to proto, že jsem konečně byla obklopena lidmi, kteří zažívali tu samou agonii jak já a věřila jsem, že mi budou rozumět. Každý měl svůj příběh: Dodnes si pamatuji například na muže, který se narodil s jednou nohou kratší. Celý život musel nosit speciální, zdravotní obuv. A snil o tom, že bude jednou mít pár stejných, elegantních, nejlépe tmavě červených bot. To bylo vše, po čem toužil. V jednu chvíli se rozhodl, že podstoupí dvanáct bolestivých a náročných operací, které jeho kratší nohu natáhnou a on bude konečně moci nosit normální boty jako kdokoli jiný. Vytrpěl během toho strašně moc, ale věřím, že dnes už konečně chodí ve svých elegantních, tmavě červených botách.”

„V ten samý čas jsem podstoupila operaci i já a po sedmi měsících bolesti a utrpení jsem se uzdravila. Nebo alespoň mé tělo bylo stejné jako dřív. Psychicky jsem ale byla jiný člověk. Setkání s mymi kamarády pro mě bylo zklamáním: Už jsme nenahlíželi na svět stejně, ta bolestivá zkušenost mě nenávratně proměnila. Dodnes věřím, že mi umožnila dospět a stát se lepším člověkem. Po mnoha letech jsem se opět dostala do světa nemocných a trpících. Ačkoli jsem už měla velmi krásnou dceru, rozhodla jsem se ještě jedno dítě adoptovat. Po nějakém čase jsem zjistila, že trpí vážnou nemocí. Nejdřív jsem měla strach a byla zmatená. Potom jsem se ale rozhodla nastudovat všechno možné, abych tomu dítěti pomohla. Nakoupila jsem mnoho knih a začala se vzdělávat. Takhle uteklo několik let plných strachu a nejistoty. Stále si pamatuji, co mi tehdy řekl jeden její lékař: ‚Musíte jednat tak, jako byste trénovala budoucího mariňáka. Nechte své pocity stranou a zaměřte se na cvičení, která jí pomohou.’ A tak jsem to udělala. A nakonec, před několika lety, jsme były na lékařské prohlídce, kde nám její doktor řekl: ‚Zcela se uzdravila.’ Dlouho pro mě było naprosto nemyslitelné, že bych jednou slyšela taková slova: ‘Už se nemáte čeho bát, je zdravá.’ Dokud to neslyšíte, nejste si tím nikdy jistí. Była to nesmírná úleva. A dnes jsem moc pyšná na to, že můžu říct, že mám dospívající dceru, která je velice krásná, moc chytrá a které se daří výborně.”