Powered by Seat

HOPRG_2048a

„Když jsem po válce nastoupila do nové školy, do tercie, tak mě tatínek přivedl za panem profesorem. Tehdy se výuka na gymnáziích rozdělila na humanitní a technickou větev. Tam jsem šla já – tatínek byl stavař, takže to pro mě bylo jasné. Šli jsme tehdy s panem profesorem po schodech a on říkal: ‚Abys nebyla překvapená. Ve třídě jsou samí kluci, budeš tam jediná holka.‘ Pamatuji, že jsem se v tu chvíli zastavila a udělala dva kroky zpátky. Ale pak jsem si řekla: Prosím tě, čeho se bojíš?! A ukázalo se, že jsem měla velké štěstí. Byli tam totiž fantastičtí kantoři, kteří nám dokázali dát nejen vědomosti, ale i nadšení. Takže někteří lidé z naší třídy se směřovali podle jednoho našeho profesora, který byl přírodopisec, velký znalec místních stromů, jiní zas podle druhého profesora, matematika a deskriptiváře. Byl na nás velice přísný, ale později jsme na něj všichni vzpomínali s láskou. Moji spolužáci se také ukázali být bezvadní, dodnes udržujeme kontakt. Každý rok se scházíme a píšeme si přes počítač. Dokonce pro sebe vydáváme svůj elektronický časopis. Já se počítačům zprvu bránila, ale kluk, co mi jednou svůj starý počítač nabízel, mi na to řekl: ‚Moje maminka se to také naučila!‘ A bylo rozhodnuto. Musím říct, že mi to dnes velmi obohacuje život. Žiji už dlouho sama, ale i díky počítači jsem samostatná. Skoro se nekoukám na televizi, protože na internetu si najdu zprávy, najdu si tam věci z historie, najdu si, kdy mi pojede autobus, kde seženu to a tohle. Každý den také koukám, kdo mi zase napsal, kdo mi zase poslal jakou pitomost. Hrozné věci si ti staříci posílají! Ale zase o sobě díky tomu více a častěji víme. Když mi pošle obrázky koťátek, tak vím, že je stále živ.“

/

„When I went to a new school after the war, into a third grade, my dad brought me to a local professor. At that time, grammar schools were divided into a humanitarian and technical branch. That’s where I went – my dad was a builder, so it was an obvious choice to me. Then we were walking with the professor up the stairs and he said: ‚Don’t be surprised. There are only guys in the class, you’ll be the only girl.‘ I remember that I stopped and made two steps back when he said it. But then I thought: Don’t be silly, there’s nothing to be afraid of! Later it showed that I was very lucky. Because there were fantastic teachers at the school that gave us not only their knowledge but also enthusiasm. And so some of the classmates wanted to be like a professor who was a biologist and a great expert of a local trees, others wanted to eb like other professor, a mathematician and did descriptive geometry. He was very strict but later all of us had a fond memories of him. My classmates also proved to be great, we’re still in contact. We meet every year and write on the internet. We even publish an electronic magazine for ourselves. I was resisting computers at first but one guy offered me his old computer once and said: ‚My mom has learned it too!‘ And that was it. I have to say it has been enriching my life. I’ve been living alone for a long time but it helps me to stay self-sufficient. I almost don’t watch TV because I cand find news on the internet, I can find things from the history in there, I can find when my bus goes, where I can get this and that. Every day I also check who has sent me a message or who has sent me some stupidity again. Old folks send each other terrible things! But on the other hand, our contact is more frequent and we know more about each other this way. When somebody sends me pictures of kittens, I know he’s still alive.“