Powered by Seat

HOPRG_2049a

„Tušila jsem to. Byla to jeho kolegyně z práce. Jak se to stává, biologie zapůsobila a měli spolu vztah. Dlouho mi říkal, že to byla jen kamarádka, ale tomu ženská nikdy nevěří. Nakonec jsem se to dozvěděla takovým nehezkým způsobem. Manžel si všechno schovává, včetně svých zápisníků a diářů, kam si zapisoval různé příběhy – co kde prožil a s kým. Jednoho dne jsem do toho zápisníku nakoukla a dozvěděla se hodně věcí. Táhlo nám tehdy už na šedesát, ale hodně mě to zasáhlo. Udeřila jsem na něj. Obvinil mne z toho, že mu lezu do osobních věcí – což jsem uznala –, ale musel s pravdou ven. Do té doby jsem si říkala, že je fajn, že je férový, že je nám spolu dobře, že všechno probíhá tak, jak má… a najednou: Plesk! Nejdřív jsem cítila vztek, pak jsem křičela, a pak už jen plakala a plakala. Přemýšlela jsem, jestli se mám či nemám rozvést, někdy dokonce, jestli si mám něco udělat. Ale nakonec jsem si řekla: Vzpamatuj se, už nejsi nejmladší. Máš dva skvělé kluky, máš vnoučata, máš všechno co potřebuješ. Ale několik dalších let jsem z toho byla špatná. Mám pár nejbližších přátel, kterým jsem se s tím svěřila a to mi trochu ulehčilo. Dobrých pět, sedm let jsem o tom mluvila. K manželovi jsem měla různé jízlivé poznámky, někdy i takové hysterické výstupy. To jsem ošklivě nadávala, jemu i té dotyčné dámě. Později jsem se za to styděla, protože jsem si řekla, že jsem se tím akorát ztrapňovala. A tak jsem si řekla: Co bylo, to bylo. Musím žít tím, co je teď. A teď je to, že už jsme prostě dědeček s babičkou, kteří mají tisíce jiných starostí a radostí. Řešíme své zdraví, když jdeme spát, tak mluvíme o tom, co si zítra uvaříme, co musíme nakoupit. Oba už jsme v důchodu, vidíme se od rána do večera, a tak si lezeme na nervy. Což je ale pro náš věk normální. V létě budeme mít zlatou svatbu, ale spíš než co jiného jsme dnes docela dobří kamarádi. Moje nevýhoda v tomhle všem je v tom, že mám sloní paměť. Dost si toho pamatuji a dá se říct, že dost věcí jsem mu dodnes neodpustila. Mám to stále v sobě, ale navenek už to nedávám najevo. Udělala jsem si v sobě takovou záklopku. Řekla jsem si: Musíš se k tomu postavit jako dáma, ne jako hysterka. Udělala jsem za tím přerušovanou tlustou čáru. Přerušovanou proto, že si občas – já sama, v duchu – promítnu ty různé vzpomínky. Říkám si třeba: No jo, on mi tehdy říkal, že jede tam, ale pak jsem se přeci dočetla, že tam vůbec nebyl, že byl u ní. Jednou mi řekl: ‚Kdyby ses neštrachala v mých osobních věcech, tak ses to vůbec nemusela dozvědět.‘“

/

„I had been suspecting it. She was his colleague. As it happens, biology kicked in and they had a relationship together. But for a long time he used to tell me that she was just a friend but a woman never believes such a thing. Finally I found out about it in a not very nice way. My husbands keeps everything, including his notebooks and diaries where he used to write down his stories – what he experienced and with whom. One day I glanced into one of his notebooks and I got to know a lot of things. We were almost sixty at that time but it hit me a lot. I confronted him. He accused me of sticking nose into his personal things – which I admitted – but he had to come clean. Until then I thought that he was nice, that he was fair, that we had been living well together, that everything had been going the was it was supposed to… and then: Whack! At first I felt angry, then I screamed and then I cried and cried. I thought if I should get divorced, sometimes even if I should end my life. But in the end I told myself: ‚Pull yourself together, you’re not the youngest. You have two great boys, you have grandchildren,you have everything you need.‘ But I felt bad for a next couple of years. I have a few of the closest friends to whom I confided and it helped me a bit. I talked about it for five or seven years. I had all kinds of biting remarks to my husband, sometimes even hysteric scenes. I was calling him and the lady foul names. Later I was ashamed by it because I realized that I was only embarrassing myself that way. And so I thought: It is what is is. I have to live in the present. And in the present we are just a grandpa and a granny that have thousand different joys and worries. We deal with our health issues, when we go to sleep we talk about what we would cook the following day, what do we need to buy in a shop. We’re both retired, we see each other all the time and so we get on each other’s nerves. But that’s normal in our age. We are about to celebrate our gold wedding this summer but more tahn anything else, we’re quite good friends nowadays. My disadvantage in all this is that I have an elephant’s memory. I remember a lot of things and I can say that I never forgave him some of the things. It’s still in me but I don’t show it anymore. I’ve made a safety valve in me. I thought: You have to face it like a lady, not like a hysteric woman. I’ve drawn a dashed thick line behind it. It’s dashed because sometimes I reflect – but only in my mind – on the various memories. For example I think: Well, he told me back then that went to this place but then I read in his notebook that he didn’t go there at all, that he was with her that day. Once he told me: ‚If you hadn’t stuck your nose into my personal things, you wouldn’t have needed to learn about it at all.’“