Powered by Seat

HOPRG_2052a

„Před třemi a půl lety mi zemřel manžel, bylo mu čtyřicet devět let. Umíral na rakovinu, velmi dlouho a pomalu. Já byla neustále u něj, mezitím se nám narodil syn a já se musela starat o oba dva zároveň. A ještě sama o sebe. My jsme oba byli takoví mimo-systémoví lidé. Já starý pankáč z Petrohradu, on starý pankáč z Londýna. Měl úžasný humor, černý jako noc, byl to umělec a velice přímý člověk. Když už nechtěl poslouchat debatu s někým, kdo mu přišel otravný, tak jednoduše řekl: ‚I stop listening, už neposlouchám.‘ A basta. I proto si za život nadělal mnoho, řekněme, oponentů. Ale v těch posledních letech, kdy už věděl, že mu nezbývá moc času, se s různými lidmi snažil usmířit. Myslím si, že když prožíváte něco takového, tak se buď zcela uzavřete do sebe, a nebo se naopak otevřete všemu, co ve vás je. I těm špatným, nežádoucím stránkám vaší osobnosti. Nebo určitým věcem z minulosti. Já jsem například akceptovala jeho bývalé vztahy, bývalé partnerky a milenky. Říkala jsem si, že se musím upozadit, oprostit se od té spousty zbytečných věcí jako je ego, žárlivost, chtíč nebo přání mít peníze namísto času. Bylo to smutné období, ale zároveň jsme prožili spoustu legrace. Dokud se ještě mohl pohybovat, tak jsme využili každou šanci vyjet někam na výlet, do lesa či k moři, nebo si jen udělat piknik. Na úplném konci jsem se ho snažila jen doprovázet, zachovat si odstup od té role truchlící manželky, a nabídnout mu při tom odchodu určitý komfort, poslední službu. Snažila jsem se být s ním, držet ho za ruku, říkat mu něco hezkého. To, že jsem z toho byla smutná, to věděl, v tu chvíli už bylo důležité zachovat klidný výraz. Když si dnes vzpomenu na ten poslední den, tak to je, co se mi vybaví – klid. Byl cítit v celém bytě. V době, kdy naposledy vydechl, se většinou pravidelně probouzel náš jeden a půl letý syn. Bylo zvláštní, že toho dne se nevzbudil a spal, zcela klidně, další tři hodiny. Jako by ho někdo pohladil a řekl: ‚Spi ještě chvilku.‘“

/

„My husband died three and half years ago, he was fourty-nine. He was dying of cancer, very slowly. I was with him the whole time, our son got born and so I had to take care of both of them. And of myself. We were trying to live out of the system. I was an old punk from St. Petersburg, he was on old punk from London. He had a great sense of humour, dark as night, he was an artist and a very strightforward man. When he didn’t want to listen to a debate with someone whom he found annoying, he simply said: ‚I stop listening.‘ And that was it. That was one of the reasons why he made a lot of, let’s say, opponents throughout his life. But in the last years of his life, when he knew that he didn’t have much time left, he tried to reconcile with all kinds of people. I think that when you go through something like this, you either completely close yourself up or you open yourself to everything there is in you. Even the bad, undesirable sides of your personality. Or certain things from your past. For example, I accepted his former relationships, former partners and lovers. I thought that I had to take a step back, to get rid off the many needless things like ego, jealousy, lust or a wish to have money instead of time. It was a sad time but we still had a lot of fun. When he was still able to move, we took every chance to go for a trip, into woods or to a seaside, or we just made a picnic. At the very end, I just tried to accompany him, to keep a distance from the role of a grieving wife and to offer him a certain comfort on his way, the last service. I tried to be there with him, to hold his hand, to tell him nice things. He knew I was sad, at that moment it was important to stay calm. When I now remember the last day, that’s what comes to my mind – a peace. You could feel in in the whole apartment. The moment of his last breath was a time of a day when our son, one and half year old at that time, used to wake up. It was strange that he didn’t wake up that day, he slept peacefully for a next three hours. As if somebody stroked him and said: ‚Sleep a little longer.’“