Powered by Seat

HOPRG_2054a

„Celá léta jsem jela jako stroj: Jednak jako zdravotní sestra jsem lítala z práce do práce, druhak jsem se doma starala o svou maminku, o svého tatínka a nakonec i o manžela. Na sebe jsem neměla čas. Teprve až v době, kdy jsem odešla do důchodu, se mi uvolnily ruce. Až tehdy jsem se začala dívat okolo sebe, jaké jsou domy, jaké jsou stromy. Naučila jsem se chodit pomalu. Ale léta utíkají, a to, co by duše ještě chtěla, to už tělo nedokáže. I když teď neberu žádné léky a po doktorech nelítám, tak si uvědomuji, že ta změna může přijít náhle, jak když prásknete bičem. Toho se bojím. Duševně ještě nejsem na smrt připravená. A tak se zatím připravuji rozumově. Je to hloupost, ale bojím se, aby mě někdo nakonec nenašel v bytě, kde budu mít binec. Kupu neumytého nádobí. Abych po sobě nezanechala něco, co je zbytečné. Především se bojím, aby nepřijeli zdravotníci, a já nebyla v takovém stavu, že by to pro ně byla nepříjemná práce. Jsou to takové zbytečné ohledy, mohlo by mi to být jedno, ale neustále se k tomu vracím. A snažím se tomu předcházet tím, že se každý den nutím, abych ty věci udělala.“

„Jsem ve věku, kdy cítím, že střední, ale už i té starší generaci nestačím. Ale především už ani necítím chuť jim stačit. Přijde k vám na návštěvu rodina, vy si s nimi povídáte a najednou zjistíte, že jim vlastně nerozumíte. Chovají se ke mně velice pěkně, ale cítím, že už nikam nepatřím. Skoro všichni moji přátelé, a měla jsem jich hodně, už zemřeli. Najednou mám všude zavřené dveře. A někam se cpát, na to už se necítím. Vím, že starší lidé chodí třeba tady do kulturního domu, že tam mají nějaké tanečky, že tam popíjejí kafíčko, vínečko. Baví se. Na to já bych si už netroufla. Přežívá se to. Ano, tak to je – mám pocit, že přežívám svůj život.“

/

„I feel that for years I lived just as a machine: I worked as a nurse and I went from work to work, at home I took care of my mom, of my dad and finally of my husband. I didn’t have any time for myself. Only when I retired, I became more free. Only then I started to notice things around me, houses or trees. Only then I learnt how to walk slowly. But years went by and even though my soul would still want some things, my body is not capable of it anymore. Even though I don’t take any pills and I don’t run around hospitals, I realize that the change can come very suddenly, like when you crack a whip. That’s what I’m afraid of. Mentally I’m still not prepared for death. And so I prepare myself rationally. It’s silly but I’m afraid that one day, somebody would find me in a messy apartment. With a pile of unwashed dishes. I’m afraid of leaving something useless behind. And I’m especially afraid that medics would come and find me in a condition that would mean an unpleasant work for them. Maybe these are senseless regards, I could ignore it, but I keep coming back to it. And I try to avoid it by forcing myself to do the things every day.“

„I’m at the age when I feel that I can’t longer keep up with the middle age and even the older generation. But the main thing is that I no longer feel a desire to do so. Your family comes for a visit, you talk to them but suddenly you realize that you don’t understand them anymore. They treat me very nicely but I no longer feel that I belong somewhere. Almost all of my friends, and I had a lot of them, have died. There are no more open doors for me. And I don’t feel like pushing in anymore. I know that some older people go to the local cultural centre, that they have some dance events in there, that they drink their coffees and wines. That they have fun. I wouldn’t dare to do that anymore. Everything gets outlived for me. Yes, that’s how it is – I have a feeling that I outlive my own life.“