Powered by Seat

HOPRG_2058c

„Jednoho dne jsem byl na vysoké škole, na kurzu v rámci celoživotního vzdělávání, a o pauze jsem si vyběhl do kavárny. Seděl jsem tam, pil kafe, koukal, jak okolo chodí turisti a přemýšlel o tom, co budu dělat. Najednou jsem si uvědomil: Ty vole, co tady děláš? Padej domů! Strašně silně jsem pocítil, že nejsem tam, kde bych měl být. Že namísto nějakého dalšího vzdělávání bych měl raději být co nejvíc doma se ženou a s dcerou, té bylo tehdy půl roku. Dopil jsem kávu, zaplatil, a jel domů. Myslím si, že až tehdy jsem si plně uvědomil, že jsem otcem, že mám určitou zodpovědnost – i vůči sobě samému. Abych si nemusel připadat jako kretén. A to bych nutně musel, kdybych své děti a rodinu úmyslně zanedbával.“

„Ve chvíli, kdy ráno vstanete ve své vlastní posteli, máte si dát co ke snídani, máte co dát ke snídani svým dětem, a cestou do školy a do práce po vás nikdo nestřílí, tak jste šťastný člověk. To si dnes silně uvědomuji. Dcerám je pět a sedm let a já se považuji za citlivého otce. Jsem dnes obecně citlivější k tomu, když slyším, že se někde na světě stalo něco špatného, ale zároveň si myslím, že citlivost rodiče spočívá ve snaze porozumět dětské duši. Porozumět tomu malému člověku, takový, jaký je. Ano, rodič musí vychovávat, jít příkladem, ale musí si s dětmi umět i hrát. Protože co je pro ně samotné důležitější než hra? V tomhle máme s manželkou celkem jasně definované role – ona je taková decentní, koriguje nás, a já jsem v pozici eskamotéra, animátora, akčního hrdiny. Baví mě vymýšlet pro ně příběhy, hry a pohádky a všeho se s nimi účastnit. Jednou jsme si třeba hráli na piráty – koukali jsme na film, já postavil hrady, lodě, z kbelíků dělovou baterii. Celý byt byl vzhůru nohama. Je krásné vidět, jak funguje dětská fantazie. Ony samozřejmě vědí, že to je hra, ale v rámci té hry tomu věří. To je fantastický pocit. Na druhou stranu si myslím, že jsou situace, kdy by se na děti nic hrát nemělo. Nedávno jsme byli se starší dcerou poprvé v laboratoři na odběrech krve. Trochu jsem se bál, jak to bude vypadat, na ušním nám už ztropila pár scén, ale snažil jsem se k tomu přistoupit reálně, nic jí nebulíkovat: ‚Přilítne včelička, trošku tě to píchne, neboj se, dostaneš čokoládku.‘ Prdlajs! Podle mě je lepší tomu dítěti normálně, na férovku, vysvětlit situaci. Co ji bude čekat, jak to bude probíhat, proč to bude probíhat a jak to bude vypadat ve chvíli, kdy to bude hotové. ‚Bude to bolet?‘ ‚Ano, bude to bolet. Ale jen trošku, dá se to vydržet. Já jsem to také vydržel.‘ Nakonec to zvládla úplně luxusně.“

„Připadám si dnes mnohem vážnější než dřív. Nebo možná ani ne vážnější, ale zodpovědnější. Na jednu stranu v sobě skrze otcovství stále objevuji toho kluka, co si dokáže hrát na piráty – a najednou k tomu má parťáky –, ale zároveň jsem až po narození dětí pocítil, že jsem konečně dospěl.“

/

„I was at a university lecture one day, it was a course of ‚lifelong learning’, and during a break I went out to a café. I was sitting there, drinking a coffee, I observed tourist going by and I though about what I should do. Suddenly I realized: Dude, what the hell? Go home! I felt really strongly that I was not where I should be. That instead of being at yet another course I should be at home, with my wife and my daughter, she was six months old at that time. I finished my coffee, paid and drove home. I think it was only at this moment when I fully realized that I was a father, that I had certain responsibilities – even to myself. So that I didn’t need to conclude that I was a prick. Because I would have to do that if I would deliberately neglected my children and my family.“

„When you wake up in your own bed, when you and your family have something to eat for breakfast and nobody shoot at you on your way to work or school, you’re a lucky man. That’s what I strongly feel today. My daughters are five and seven years old and I consider myself a sensitive father. I’m now more senstitive towards bad things happening in the world in general, but I also think that the sensitivity of a parent lies in his or her’s effort to understand the child’s soul. An effort to understand the little person, in the way he or she is. Yes, a parents has to raise the child, to set an example but he also has to know how to play with the kids. Because what’s more important to them than a game? We have quite clear division of our roles with my wife in this matter – she’s the decent one who corrects us and I’m in the role of a magician, animator, an action hero. I enjoy thinking up stories, games and fairy tales for them, and taking part in all of that. Once we played a game of pirates together – we watched a movie, I set up castles, ships or a cannon battery made out of buckets. The whole flat was upside down. It’s beautiful to see how the child fantasy works. They obviously know it’s a game but within the game they believe it. That’s a fantastic feeling. On the other hand I think that there are situations when one shouldn’t play any kind of games with the kids. Recently we took the oldest daughter to a lab for her first blood collection. I was a bit afraid how she would handle it, she had made a few scenes at the ear depeartment in the past. But I tried to approach it in a realistic way, not to make a fool out of her: ‚A little bee will fly in and give you a sting! But don’t you worry, you’ll get a candy afterwards!‘ That’s bullshit. I think it’s much better to simply and fairly explain the situation to the child. What will happen, how it will happen, why this happens and how it will looks like once it’s done. ‚Will it hurt?‘ ‚Yes, it will hurt.‘ ‚But just a bit, you can handle it.‘ ‚I’ve handled it as well.‘ In the end she did really well.“

„I feel to be much more serious today than I used to. Or perhaps not more serious but more responsible. On one hand the fatherhood makes me discover that there’s still the boy inside of me who can play a game of pirates – and suddenly has a companions for the game – but at the same time it was only after my children got born when I started to feel that I’ve finally grown up.“