Powered by Seat

HOPRG_2064a

„Bylo mi šest, sedm let, chodila jsem s maminkou ulicemi Prahy a všude visely plakáty, koho Němci popravili. Schválně to tiskli, aby to všichni viděli, aby se všichni báli. Já jsem měla tatínka důstojníka. Jednou v noci Němci přijeli a začali náš byt prohledávat. Pamatuji, že mě vzbudili – do pokoje vtrhl voják, v helmě a s kvérem, a rozsvítil. Já ležela v posteli, on se díval pod ní a bodal do oblečení ve skříni – jestli tam není někdo ukrytý. Na konci války, to už mi bylo jedenáct, jsme si jednoho dne hrály s holkama v Bubenči v parku. Viděly jsme, jak na bubenečském nádraží zastavil vlak. Šly jsme blíž a uviděly, že to byl vlak s vězni – přijeli z koncentráku. Byly to dobytčáky, nákladní vagóny, které měly jen malá zamřížovaná okýnka. V nich jsme viděly oholené hlavy těch šíleně hubených lidí, byli kost a kůže. Přišla jsem domů celá vyděšená a pamatuji, jak mi maminka říkala: ‚Víš, takového člověka kdybys někde potkala, tak mu nesmíš dát vůbec nic jíst. Protože on by umřel na to, že si vzal kousek chleba. Musel by začít s kaší.‘ Mně se tyhle věci pořád vrací. Když dnes vidím, co se děje v Sýrii, tak si říkám, že v těch dětech vzniká děs, který se z nich celý život nedostane. Mluvím s vámi o takových věcech, přestože já mám za sebou krásný život. S tím, co se za války stalo, jsem se ale nikdy nevyrovnala. Jely jsme s maminkou tramvají, já chtěla pustit starou paní, ale maminka mi řekla, že paní si sednout nemůže, že mi to doma vysvětlí. Řekla mi, že paní měla žlutou hvězdu. A tak jsme tehdy všechny stály a sedadlo zůstalo prázdné. Vedle v domě bydlela v přízemí jedna holčička, která vždy stála u okna, za záclonami, a ani na mě nesměla zamávat. Chodila jsem do školy a najednou nám ve třídě ubyly děti. Ti lidé v jeden moment zmizeli a mně bylo jako malé holce strašně divné, že do jejich bytů se nastěhovali Němci. Ptala jsem se mámy: ‚A to si tam ty jejich děti hrají s hračkami těch mých kamarádek?‘ Nedovedete si představit, jaké to bylo. My jsme pro Němce byly úplný póvl, ale Židé jim nestáli ani za to, aby si o ně ušpinili boty. Dodnes to nemůžu pochopit. Když skončila válka, tak jsme stále čekali, že se ti naši známí a spolužáci vrátí. Ale oni se nevraceli. Jen asi před pěti lety jsem jela tramvají, uviděla z okna jednu paní a okamžitě mi bylo jasné, že to je ta holčička, co mi nemohla mávat. Chtěla jsem vystoupit a jít za ní, ale neudělala jsem to. Nevím proč, snad proto, že nejsem příliš pohotová. Dodnes mě to mrzí. Často si na ní vzpomenu a říkám si, že bych jí byla určitě udělala radost.“

/

“I was six, seven years old, I walked the streets of Prague with my mum and there were posters with people executed by the Germans everywhere. They did it on purpose so that everyone saw them and was afraid. My dad was an army officer. Once the Germans arrived and started to search our apartment. I remember being woken up – a soldier with a helmet and a gun burst into my room and switched the lights on. I was lying in my bed, he looked underneath and stabbed the clothes in my wardrobe – in case there was someone hidden. At the end of the war when I was eleven already, we played with my friends in a park in Prague – Bubeneč. We saw a train making a stop. We went closer and saw it was a train with prisoners who came from concentration camps. It used to be cars for cattle with only tiny barred windows. There we saw shaved heads of those incredibly thin people, they were just flesh and bones. I came home all frightened and I remember my mum saying: ‘You know, if you meet a person like this, don’t give him anything to eat. Because he would die of it. You have to start with a mash.’ These things keep on coming back to me. When I see what is going on in Syria, I think that it creates such a horror in children which they wouldn’t be able to get rid of. I talk about such stuff with you even though I had a beautiful life. But what happened during the war – I never got over it. Once I took a tram with my mum, I wanted to offer my seat to an elderly lady but my mum told me that this lady was not allowed to sit down, that she would explain it to me later at home. She told me that the lady was wearing a yellow star. So we all stood there and the seat remained empty. There was a girl who lived next door, she used to stand behind the window, behind the curtains and she couldn’t even wave at me. I remember going to school and gradually there were less of us. Those people disappeared at some point and I found it weird that the Germans moved into their apartments. I asked my mum: ‘So their kids play with the toys of my friends?’ You can’t imagine what it was like. We were rubbish for the Germans but the Jews were as bad as dirt on their shoes. I haven’t understood it until now. When the war was over, we used to wait for our friends and schoolmates to come back. But they didn’t. Just five years ago I was on a tram while I saw a lady from the window. Suddenly I knew it was the girl next door who couldn’t wave at me. I wanted to get off but I didn’t in the end. I don’t know why, I might not be very nimble. I have regretted it. I often think of her and about the joy such an encounter would bring to her.”