Powered by Seat

HOPRG_2068a

„Two months ago, just before I came here to Prague, I had two complicated surgeries. I was not even sure if I was ever going to wake up from the anaesthesia. But when I woke up after the first surgery, the first image I had was of a mother with her newborn child. I think it was the first moment she held it. It was very emotional for me to see all that love. I felt it. I think the baby was a girl and she was very scared – she had used to live in the mother’s womb and suddenly everything was different for her. After some time a father came and he was also scared – it seemed that he was afraid to touch the little girl so that he wouldn’t hurt her. It was a very nice moment for me. But also a difficult one – I was alone, I had made a decision not to stress my family by seeing me in such a condition. After the experience, I wouldn’t advise anybody to do that. Because when I woke up after the second surgery, I started to cry. I think it was because my body had been somehow abused during the surgery and it was a kind of a release of the stress. So I lied there alone, crying. From that time I keep a certain sadness inside of me. Also because after I came to Prague, both of my grandmas passed away. I had a really tough time. But now it’s also happiness that I feel. A happiness of being alive. I appreciate life much more than I used to. The sadness and the happiness – they both exist in me. I wasn’t so aware of them before, I was trying to figure them out. Now I see them very clearly.“

/

„Před dvěma měsíci, těsně předtím než jsem přišla do Prahy, jsem prodělala dvě náročné operace. Ani jsem si nebyla jistá, jestli se vzbudím z umělého spánku. Ale když jsem se probrala po první operaci, tak první obraz, který jsem uviděla, byla matka se svým novorozeným dítětem. Myslím, že to byl první okamžik, kdy ho držela v náručí. Pro mě bylo velmi dojemné vidět veškerou její lásku. Cítila jsem ji. Byla to tuším holčička a byla hodně vyděšená – byla zvyklá žít v matčině lůně a najednou bylo všechno jinak. Po nějaké době přišel její otec a také měl strach – zdálo se, že se bál dotknout toho malého děťátka, aby mu neublížil. Byl to pro mě hezký moment. Ale zároveň i obtížný – byla jsem sama, protože jsem se předtím rozhodla, že nechci svou rodinu vystavovat stresu z toho, že by mě viděli v takovém stavu. Po té zkušenosti bych ale něco takového nikomu nedoporučila. Když jsem se probrala po druhé operaci, tak jsem se totiž rozplakala. Mám za to, že to bylo proto, že moje tělo bylo během operace vystaveno určitému druhu násilí, a tím pláčem uvolňovalo nahromaděné napětí. Takže jsem tam ležela sama a plakala. Od té doby si v sobě nesu určitý smutek. Je to i tím, že poté, co jsem se přestěhovala do Prahy, mi zemřely obě babičky. Měla jsem opravdu náročné období. Ale dnes cítím i štěstí. Takové to základní štěstí z toho, že žiji. Pociťuji daleko větší vděk. Smutek i štěstí – mám v sobě obojí. Dříve jsem si těchto emocí nebyla tolik vědoma, snažila jsem se přijít na to, co znamenají. Dnes je vidím velice jasně.“