Powered by Seat

HOPRG_2067a

„Když mi bylo čtyřicet sedm, tak jsem dostala rakovinu. Ale protože jsem měla výbornou rodinu – dva syny a strašně laskavého a starostlivého manžela –, tak jsem se do toho plnou silou položila a vzchopila jsem se. Každý lékař vám řekne, že když přijdete včas, tak jde o deset procent lékařského umění a devadesát procent pevné vůle pacienta. Ale nebylo to snadné. I proto, že s rakovinou vždy o něco přijdete a já mám diagnózu, která byla ještě donedávna tabu – vývod tlustého střeva. Na začátku jsem vůbec nevěděla, co to je. Ptala jsem se na to doktora a on byl rád, že jsem se z toho hned nezhroutila. Říkal: ‚No, víte, to má náš obchodní atašé v Mexiku a hraje s tím tenis!‘ Když jsem přišla domů, tak jsem se zavřela v koupelně, vykoupala jsem se, podívala se po svém těle, viděla tu díru na břiše a říkala jsem si: Tohle se může stát jen mě, která jsem tolik zaměřená na pořádek a hygienu! Ale pak jsem zvedla hlavu a řekla si: Já jim ukážu! Ale to, že jsem to dokázala, opravdu z velké části připisuji lidem okolo mě. Všichni z rodiny, ale i lidé v mém zaměstnání, ke mně byli ohromně laskaví a pozorní. Tehdy jsem díky tomu prohlásila, že to bylo svým způsobem nejkrásnější období mého života. Své mamince, která s námi později dvanáct let žila, jsem o tom ale nikdy neřekla. Ona totiž byla z generace, pro kterou ještě rakovina nutně znamenala konec. To, že se dá vyléčit, by mi asi ani nevěřila. Ale já letos mohu s hrdostí říct, že slavím čtyřicet let od momentu, kdy jsem ji překonala.“

/

„When I was forty-seven, I got cancer. But since I had a great family – two sons and a very loving and caring husband – I set into it and I got myself together. Every doctor would tell you that if you come to them in good time, ten percent of your treatment would be made of their medical art and the rest ninety percent of your strong will. But it wasn’t easy. You always lose something with cancer and up until recently my diagnosis, colostomy, was a taboo. At first, I had no clue what it was. I asked my doctor and he was happy that I didn’t have a break down from it. He said: ‚Well, you know, a Czechoslovakian Business ataché in Mexico has it and he still plays tennis!‘ When I came home, I closed myself in a bathroom, had a bath, examined my body, saw the hole in my belly and I thought: This can only happen to me who has always been so keen on order and hygiene! But then I looked up and I said to myself: I’ll show them! But I really claim credit for the fact that I did overcome it to the people around me. All my family, but also my co-workers, were really attentive and kind to me at that time. Due to that, I once said that in a way it was the most beautiful time of my life. But I never told about it to my mom, who later lived with us for twelve years. Because she was from a generation for which a cancer necessarily meant the end. She would probably wouldn’t have believed me that it could be cured. But I can now proudly say that I celebrate forty years from the moment I overcame it.“